Mauro Panzera a jeho tři „taškařice“

Už v době psacích strojů vedl opisovací soutěže jako prezident jury Švýcar italské národnosti Mauro Panzera. Češi na něj zrovna dobré vzpomínky nemají, uvedu tři z různých světových šampionátů, všechny související s nejlépe obsazenou disciplínou, 30 minut opisu textu.

Taškařice první, Brusel 1991:

účastníci soutěže převážně pracovali na elektrických a elektronických psacích strojích, vybavených korekturní páskou. Mladé počítačové generaci pro informaci: místo na obrazovku se text rovnou tiskl na papír, při chybě se – stejně jako dnes – zmáčkla zpětná klávesa. Na obrazovce písmenko zmizí, na psacím stroji se jeho barvivo odlepilo na lepkavou korekturní pásku, takže papír byl v rozsahu jedné rozteče opět prázdný, bylo možno ihned na stejné místo napsat písmeno správné. Fungovalo to ovšem s jednou výjimkou, která belgickým organizátorům (v dobrém úmyslu nabídnout co nejkvalitnější materiál) unikla: bělostný křídový papír na rozdíl od běžné kancelářské kvality barvivo jednou na něj naneseného písmenka už ani lepkavé korekturní pásce nevydal, po opravě na něm zůstával překlep!

Soutěž probíhala ve třech kolech: v prvním byly všechny mechanické psací stroje, což se týkalo hlavně zemí technicky tehdy málo rozvinutých a zemí, spekulujících na nižší konkurenci, protože se naposledy výsledková listina sestavovala zvlášť pro stroje mechanické a zvlášť pro stroje elektrické. Češi a Slováci tedy byli ve skupině první, i když se mezi nimi našlo několik odvážlivců (včetně Heleny Matouškové), startujících s moderními psacími stroji IBM s korekturním zařízením a s vědomím, že budou za vyšší výkon potrestáni horším umístěním v listině skutečné světové špičky.

Mauro Panzera slavnostně odstartoval „Attention“ … energicky pískl, jury zmáčkla stopky a závodníci začali bušit do klávesnic. Bělostné křídové papíry v jejich psacích strojích vypadaly vskutku reprezentativně, ale při prvním pokusu o opravu zradily. Šestice takto postižených z prvního běhu prožívala hrůzu z nemilého přesvědčení, že se jim pokazil – zrovna při světovém šampionátu – jejich psací stroj. Papíry s četnými nezaviněnými překlepy odevzdali, své miláčky psací stroje sbalili a vydali se někam do skrytu štkát nad nezaslouženým zklamáním.

Po čtvrt hodině nastoupila druhá skupina, v ní už samé moderní psací stroje s korekturním zařízením. Za jedním z nich seděla tehdy neporazitelná Němka Nicole Buschina. Za pár desítek vteřin zjistila, že něco není v pořádku, všimla si, že i u její sousedky se něco děje, že také marně buší do zpětné klávesy a zírá na zarputilý papír, načež s autoritou světové rekordmanky vyskočila a směrem k jury vykřikla „Stop!“ doprovázené několika spontánními nepublikovatelnými výrazy. Nejen mistryně rozčileně ukazovala na svoji práci s neodstranitelnými překlepy. Porota vyhlásila přestávku na uklidnění, organizátoři rozdali běžné kancelářské papíry, mistryně vyzkoušela, že na nich bude vše v pořádku a celá skupina svoji třicetiminutovku psala znovu.

Až poté se pár nešťastníků ze skupiny první dozvědělo, že jsou v tom vlastně nevinně. Československo podalo protest s žádostí, aby – stejně jako skupina druhá – mohlo práci zopakovat na běžných kancelářských papírech.

Mauro Panzera námitky a prosby vyslechl, uznal, že „těch pár“ z první skupiny bylo poškozeno, ale navrhl závěr, že by teď už organizačně bylo velmi těžké „těch pár poškozených“ shánět po městě, že nakonec svoji práci přece odevzdali, někteří už možná i odjeli, příště se to nesmí stát.

Taškařice druhá, Istanbul 1993:

Požadovat dnes i po žácích základních škol, že při psaní na počítači mají ve shodě s předlohou na konci každé řádky odřádkovat, tedy vložit ENTER, by mělo za následek významné poklepání na čelo.

Vyhodnocování chyb ovšem práci poroty v době psacích strojů řádkování shodné s předlohou velmi usnadňovalo. Pokud se konce řádek odchylovaly, určitě na takové řádce nějaké písmenko scházelo nebo přebývalo. Výtisk počítačového textového souboru si proto prezident jury přál mít i na konci minulého tisíciletí identický s podobou výtisku soutěžní předlohy.

Maďaři takový „žertík“ tušili a předlohu vytiskli tak, jak se v editoru řádky automaticky zlomily. Jakmile pak při soutěži na obrazovce řádka začínala oproti předloze na jiném místě, vypátrali scházející či přebývající písmenko, chybu opravili a psali dál. Předstihli tak dobu – podtrhávání při tzv. kontrole pravopisu jsme tehdy ještě neznali.

Ve všech zemích nad tímto nesmyslným požadavkem láteřili a v rámci přípravy na světový šampionát se přeučovali, zastoupení ČR ovšem také nebylo v rukou moderní technice nakloněných, takže naši moderně vybavení průkopníci efektivního zpracování textů se o povinnosti řádkovat dozvěděli 17 hodin před startem soutěže. Zkuste si vzít třeba noviny a pár řádek opsat ve wordu tak, že na konci každé řádky novinového sloupce odřádkujete! Kvalitní žertík, že?

Taškařice třetí, Vídeň 2005:

Před startem třicetiminutovky jsem v roli trenéra vždy nabádal ke třem taktickým krokům: 1. čím je závodník známější, tím více jiných soutěžících má sám obejít a pozdravit se s nimi, jinak bude při rozepisování sám jimi vyrušován. 2. Protože se v předstartovní atmosféře ztrácí odhad rychlosti (závodník má pocit, že píše pomalu, snaží se zrychlovat, tím dělá více chyb, chyby zdržují, takže může podlehnout pocitu, že zrovna dnes je pomalý a nepřesný), je třeba si nějakou minutu změřit, je-li příliš rychlá, zopakovat a jediným cílem bezchybnosti, podaří-li se, rozepisování omezit a myslet výlučně na přesnost. 3. Poté už myslet jen a jen na text, nevnímat vnější jevy, ať si povídá kdo co chce, převádět jeho řeč na písmenka mechanicky rukama pod deskou stolu podle tréninkové techniky „psaní ve vzduchu“. Protože jakékoli vyrušení před startem může být pro výkon několika desítek minut vražedné, nesmí se v těchto chvílích fotografovat, filmovat, obecenstvo musí opustit sál.

Naši dva nejrychlejší reprezentanti – Helena Matoušková a Václav Mikula – seděli podle abecedního pořadí vedle sebe, při rozepisování vládla pohoda, optimismus. Rozepisovací rychlost nad 1000 byla přiměřeně „zkrocena“, ani při ní počítače nezlobily, coby obecenstvo jsem opouštěl sál v přesvědčení, že překvapit mohou snad už jen teroristé. Netušil jsem, že jejich roli možného překvapení na sebe vezme osobně prezident jury.

Startovací procedura je už několik desítek let stejná: upozorňující písknutí doprovází zvednutí cedule s číslem pokynu. Podle těchto čísel pak členové jury (na každých šest závodníků dozíral jeden) např. rozdají předlohy, zkontrolují obrazovky, startovní čísla apod., obvykle po číslici „5“ nastává hrobové ticho, do kterého zazní francouzské startovní povely a po nich energický hvizd. Takto jsme to i na soustředěních důsledně dodržovali vždy, když byla v tréninku zařazena práce některé oficiální disciplíny světového mistrovství.

Při čísle „1“ ještě nikdo netušil, jaká „taškařice“ nastane: současně s číslem „2“ začalo několik nezkušených závodníků na písknutí (upozorňující pouze na to, že je startovní procedura už na bodu „2“) psát. Když pochopili, že jsou osamoceni, psaní přerušili, ale mezitím podle jejich vzoru už psali jiní, takže postupně půl sálu bylo v plné práci, zatímco závodníci abecedně posledních Tschechien a Türkei (Česka a Turecka) marně čekali na zásah prezidenta jury.

Z maximální koncentrace se musela násilně vytrhnout jediná závodnice, jejíž váha slova byla souměřitelná s Nicole Buschinou z roku 1991, naše Helena Matoušková. Když i její dohlížitelka z Holandska zmateně v souladu s prezidentem jury na ni zavolala „Schreibe!“ (Piš!), vyskočila a zakřičela ono pověstné „Was soll das …!“ (Co to má znamenat?).

Pak teprve prezidenta jury v jeho roli zaskočil Belgičan Devriendt, následoval pokyn vše dosud napsané smazat a startovní proceduru zopakovat. Hříšníci byli poučeni, že start nastane až po startovní formuli „Attention – Préts – HVIZD“.

Helenu její nedobrovolné vystoupení zcela vyvedlo z míry, vždy dává přednost nenápadnosti, po tom nepovedeném startu by potřebovala kávu, projít se, vydýchat to, znovu se rozepsat. Stejně jako několik dalších závodníků, byť roli mluvčího nebyli nuceni nést.

Třetí taškařice Maura Panzery ovšem pokračovala. Žádná přestávka jako v roce 1991, žádná instrukce členům jury zvýšit kontrolu soutěžících, kteří už měli něco odepsáno a stačilo jim funkcí Ctrl + Z text obnovit, pan prezident jednoduše nařídil nový start. Cedule s číslem „1“ se povedla, předlohy už stejně byly rozdány, takže hned mohla následovat cedule s číslem „2“ a upozorňujícím trojitým hvizdem. Prezident jury ale hvízdl jen jednou, a tak – v rozporu s příslovím – byl druhý start vstupem do téže řeky…

Prezident jury má mandát až do roku 2007, kdy se připravujeme mistrovství světa uspořádat v Praze. Na závěr této vzpomínky na jeho tři neveselé „taškařice“ mám chuť připomenout dvě z hesel české politické scény: „Třikrát a dost!“, „Děkujeme, odejděte!“.

zav