Wilhelm Zorn

Bleskově se po celém světě počátkem dubna roznesla zpráva o úmrtí dalšího z významných aktérů soutěží a kongresů z oblasti zpracování informací, čestného prezidenta Intersteno, vídeňského dvorního rady, profesora Wilhelma Zorna.

Mladší generaci jeho jméno asi není tak známé, zakladatel a dlouholetý předseda Rakouského stenografického svazu se poslední dvě desetiletí už kongresů a soutěží nezúčastňoval. Zdravotní stav omezil jeho pohyblivost, duševně však byl čilý až do svých 89 let. Ještě před pár měsíci poskytl německému odbornému časopisu zajímavý rozhovor.

Místo převzatého nekrologu ze zahraniční bych rád na pana profesora vzpomněl kytičkou vlastních osobních vzpomínek.

Až do roku 1968 jsme se vídali jen u příležitostí soutěží a světových šampionátů. Hlavně proto, že při nich nechyběl můj nejlepší přítel Franz Sager, tehdejší rakouská „jednička“. S ním jsme totiž využívali každou možnou chvíli k diskusím (nejen o tréninkových metodách, ale i zajímavé politické situaci šedesátých let). Pan profesor Zorn se rád do našich mladických úvah zapojoval a moudře korigoval jejich směr.

Věděl totiž své. Rakousko hrálo v rozděleném světě významnou roli spojovacího článku mezi Východem a Západem, pan Zorn jako dvorní rada byl znamenitě o politickém boji progresivistů a konzervativních sil v Československu informován. Fandil našemu školství, podrobně se zajímal o můj systém čtyřfázového tréninku, předchůdce metody ZAV.

S Franzem jsme pana Zorna v mnoha směrech brali jako druhého tátu a konzultovali s ním i otázky věru soukromé: když v Praze vyhrál Dubček a otevřely se hranice, naplánovali jsme dvoustupňové sbírání zkušeností: Franz odjede na půlroční praxi do Německa, kde tehdy působil světově nejproslulejší trenér Roland Oetling, až se vrátí, nastoupím já na praxi do Rakouska.

V srpnu 1968 ale přijely do Prahy tanky a s nimi pravděpodobnost, že se hranice opět uzavřou. Franzovu praxi u pana Oetlinga v německém zastoupení IBM už nešlo přesunout, moji bylo nutno urychlit. Pan profesor Zorn doporučil moje přijetí do dálnopisného oddělení APA – Rakouské tiskové kanceláře. Franz byl v Německu, já vodil jeho děti do školky ve Vídni.

Neocenitelnou praxi mi noví pražští mocipáni tolerovali sedm měsíců. Ale i to bohatě stačilo kromě jiného k dobrému seznámení se s prací a organizací zájmového sdružení v demokratické zemi – Rakouského stenografického svazu.

Ze zajímavých aktivit, které v této době jeho předseda Zorn spoluorganizoval, bych rád vzpomněl na pojmenování jedné z nových vídeňských ulic na „Stenografenstraße“ (včetně využití k popularizaci – slavnostní akt umístění plechové cedule se jménem byl zařazen i do filmového týdeníku), nadchla mě i dohoda Rakouského stenografického svazu s vídeňskými telekomunikacemi: na jednom telefonním čísle bylo možno za sníženou sazbu naslouchat každý týden aktualizovanému diktátu a s tužkou v ruce trénovat a ověřovat si svoje těsnopisné schopnosti.

Každou středu se scházelo 10 – 15 členů sdružení do vídeňské úřadovny. Krátce poschůzovali a pustili se do práce, často už jen převážně administrativního charakteru. Pozvánky na soutěže, do kurzů, vyhodnocování prací, zkoušek … Předseda vždy našel cesty, jak z magistrátu, případně ze státních školských institucí až po ministerstvo, získat finanční podporu. V demokratické zemi státní rozpočet nepočítá s cestovními výdaji úředníků za účelem podpory ani sebeušlechtilejší zájmové činnosti. Tu sice podporuje, ale sám nevykonává.

Když tvrdá ruka politické odplaty začala dopadat i na mé rameno, měla nejtvrdší rána podobu dopisu, ve kterém – přes vítězství v sérii nominačních soutěží – bylo řediteli Státního ústavu těsnopisného doporučeno zrušit moji nominaci na světový šampionát (Brusel 1971).

Dobře informovaný profesor Zorn se ze všech zahraničních kolegů zástupce ČSSR po mně coby jednom z hlavních favoritů šampionátu ptal nejtvrději. Nezůstalo při tom. Znamenité konexe předsedy Rakouského svazu prosadily moje jméno do jednání o státní smlouvě mezi našimi dvěma zeměmi jako jeden z četných příkladů, kdy československá strana brání volným sportovním a kulturním stykům.

Nastala absurdní situace. Až na výjimky kdykoli jsem na ministerstvu vnitra předložil pozvání Rakouského stenografického svazu, dostal jsem tehdy potřebnou výjezdní doložku a mohl vycestovat. Do Rakouska. Asi dva až třikrát do roka jsem tak vedl tréninky rakouské reprezentace, později i družstva „B“, říkali mi „Bundestrainer“ – spolkový trenér. Když jsem ale za stejným účelem dostal pozvání z Německa, byla cesta zamítnuta. Vrcholu tato absurdita dosáhla, když jsem coby „Bundestrainer“ měl doprovázet rakouské reprezentanty na mistrovství světa – do Holandska nebo Španělska. V obou případech jsem si už sám doplnil panem profesorem Zornem do zásoby podepsaná nevyplněná oficiální pozvání a dorazil – do Vídně. Pokračování autobusem „Stenografenverbandu“. Celníci na dalších hranicích se pak už jen spokojili se jmenným seznamem cestujících, počet hlav souhlasil. Co se v té mojí dělo, naštěstí nepostřehli.

Pan profesor byl vynikající reprezentant svojí země. Jeho osobnost vyzařovala cosi tak impozantního, že přes tři pokusy jsem nikdy nedokázal zvládnout nabídku na tykání déle než pár dnů. S úctou na něj vzpomínám a vzpomínat budu. Rozhodně ale nepatřil mezi „suchary“. Když jsem byl v roce 1975 v rámci rakouské delegace účasten přijetí u rakouského velvyslance v Budapešti, hned po protokolární části mne povolal a za mé přítomnosti panu velvyslanci vysvětloval, jaký že jsem to kvalitní trenér, v čem je tajemství úspěchu rakouského družstva (Rakušané tehdy měli tři první mezi desítkou nejlepších z celého světa jak v 30minutovém opisu, tak v druhé tehdejší opisovací soutěži – 10 minut při penalizaci 500 úhozů za chybu): čekal jsem výklad o čtyřfázovém tréninku s tím, že budu občas dotázán na upřesnění. Ale diplomat Zorn nehnul brvou a popsal situaci, kdy si v předvečer hlavní soutěže jednoho světového šampionátu při večeři objednaly dvě rakouské soutěžící láhev pití, která ani zdaleka nepřipomínala limonádu. Povolal si mě tehdy coby odpovědného trenéra s dotazem, je-li to v pořádku. A já si tehdy beze slova k oné dvojici přisedl, nechal si přinést další skleničku a během řeči v podstatě celou dávku zlikvidoval sám.

Někteří lidé odejdou, čímž jejich život skončil. Silné kreativní osobnosti zůstávají mezi námi, i když se můžeme poklonit jejich ostatkům a pozůstalým zasíláme kondolenci. Pan profesor Zorn je ale mezi námi dále, štafetovým efektem reprezentován svými myšlenkami, postoji, nebojácností. Žije dál i v Rakouském stenografickém svazu. Trošičku i v českém Interinfo. Čest jeho památce, ať žije co nejdéle.

Jaroslav Zaviačič