(P)INDOŠ školám (ne)pomůže?
Od 5. února je Česká republika bez prezidenta. Vlajka nad Hradem nevlaje a nemusí se prát, srdcovitý neon nebere elektřinu, prezidentští poradci nepředkládají účty za moudré rady. Ministr financí ve vládním sboru hlasitě lká nad scházejícím prezidentem, leč v hloubi duše počítá, jak nejlépe s nečekaně uspořeným penízem naložit. Nejrychlejší z kolegů byl ministr kultury. Inspirován čínskou kulturní revolucí a českou akcí „Internet do škol“ – všeobecně zvanou INDOŠ – spočítal, že za každých pár minut bezprezidentování by mohl jedné škole dodat jedno pianino.
Ve výběrovém řízení bezpečně vyhrála firma s nabídkou nejnižší ceny. Stala se generálním dodavatelem, ale na svá bedra vložila i starost o jednotné zaškolení správců nově získaného školního majetku. Pro akci „pianina do škol“ se rychle vžilo označení PINDOŠ. Slavnostně odstartovala veřejným losováním pořadí obdarovávaných stánků vzdělání.
Garant akce začal vypravovat každých pár minut podle harmonogramu skupinu specialistů do vylosované školy. Zatímco těžká parta státní dar stěhovala do předem vybrané učebny, pověřenec zjišťoval, jestli náhodou ve škole už nějakou hudební výchovu nemají. Pokud (O jé!) ano, stačila drobná formalita, aby tento nežádoucí jev projektu nepřekážel: na novém pianině se bez zvláštního povolení učit nebude! Tedy aspoň tři roky ne, jinak se musí vrátit. Nechápajícím ředitelům ovšem bylo vysvětleno, že to je přechodné omezení. Jen co se dokončí první etapa PINDOŠe, budou ze všech škol svoláni příslušní učitelé a patřičně zaškoleni. Zvláštní povolení na „jinou“ výuku firma ovšem vydávala podle svého uvážení a za nemalý poplatek, čímž snižovala vlastní náklady projektu.
Na zpracování metodiky zaškolení pověřených správců nových školních pianin vrhl garant akce své nejlepší lidi. Pod heslem „prakticky, masově, snadno a rychle“ se skrývaly převratné úsporné novinky, které dosud uznávaní pedagogičtí odborníci neodhalili ani za stovky let: snad nejvíc z nich šokoval absolutní zákaz práce s notovým materiálem. Tato zdánlivá maličkost umožnila opět zkrátit interval mezi dvěma obdarovávanými školami hned o několik minut! Ministerstvo jásalo, i kritický tisk přiznával, že více pianin do více škol je krok správným směrem.
Materiální úspora dosažená zákazem notového materiálu v sobě ale skrývala metodické tajemství daleko hlubšího charakteru: naučit se ovládat klávesy podle not trvá hrozně dlouho. Učit takto děti by znamenalo naučit to nejdříve učitele. I v tomto směru se PINDOŠ nechal inspirovat zkušenějším INDOŠem, který si s obdobným problémem radikálně a pod osobním vedením pana ministra informatiky poradil: k čemu by se děti měly na počítači učit psát tak, aby očima sledovaly obrazovku? Ať se hezky dívají na klávesnici, písmenka tam mají namalovaná, při troše cviku se je naučí hledat docela rychle. Vždyť tak činí mnozí jejich lektoři, občas takto vidíme tvořit text pány senátory, v ordinacích lékaře, na policii vyšetřovatele. To přece nemůže být ostuda, když písmenka na klávesnici hledají tak významní lidé! A garanti využití státních pianin k tomu vítězně dodávali: vždyť i slavný jazzman Count Basie měl přezdívku „jednoprstý pianista“.
Úsporná koncepce INDOŠe i PINDOŠe si cestu proráží: ve školách bude více pianin, více počítačů, více napojení na internet. Co nejrychleji. Za pár let z nich vyjdou noví ministři, noví lékaři, noví policisté, noví muzikanti. Na počítači budou hledat písmenka třetinovou rychlostí, na pianinech ťukat jedním prstem střídavě „Skákal pes přes oves“ a jednoduchou melodii typu „cé, dé, é, cé, déé, céé“ a kroutit hlavou nad nepochopitelným požadavkem jakéhosi sdružení, že by se ve školách mělo ovládání klávesnic učit jinak.
Už aby nějaký prezident zase na Hradě byl!
J. Z.