Miloš Matula

Nejvíce si vážím lidí, jejichž součin profesních kvalit a ochoty předávat je jiným, násobený osobní skromností, dává hodnoty blízké nekonečnu. Když takový člověk odejde, smutkem ubývá i mého „já“.

Takový pocit prožívám a v podvědomí střádám vzpomínky od chvíle, kdy mi Ludmila Nováková, předsedkyně Českého těsnopisného spolku, sdělila, že mezi námi již není, že již nikdy z Vodňan nezatelefonuje, největší stenograf všech dob, Miloš Matula.

Kdo prošel stěžejní dílo tohoto skromného velikána, Teorii a praxi těsnopisu, pochopil, že Matulovy neuvěřitelné rychlostní rekordy v těsnopisném záznamu mluveného slova byly dány kombinací využití frekvenčních zákonitostí českého jazyka, rychlé ruky a špičkové koncentrace.

Považuji za osobní štěstí, že jsem několik desítek společných hodin prožil s Milošem Matulou již v roce 1962. On tehdy byl na vrcholu výkonnosti – ustavil světový rekord rychlostí 205 slov za minutu. Já měl za sebou první reprezentační start s psacím strojem v NDR. Oba nás pozval do Zlína (v té době Gottwaldova) na exhibiční vystoupení dr. Čeněk Vlček, významný moravský těsnopisný teoretik a propagátor.

O významu těsnopisu a psaní na psacím stroji promluvil tehdy Čeněk Vlček před zaplněným sálem největšího zlínského kina tak plamenně, že prý se během příštího týdne přihlásilo do kurzů několik desítek lidí. Pak posluchačům vysvětlil, jaké štěstí je potkalo, když mezi ně přijel jediný člověk planety, který umí krotit jakkoli rychlá slova. Miloš – jak jsem panu profesorovi směl už několik hodin říkat – nenápadným úsměvem skrýval rozpaky, načež si před vrnící kamerou Krátkého filmu zasedl na pódiu ke stolu k připravenému archu papíru, v ruce obyčejnou tužku, v obličeji absolutní soustředění a na rtech tichý povel: „Jaroslave, můžete!“

Několik hodin předtím jsem zkoušel připravený exhibiční text číst co nejrychleji, měl-li ovšem zůstat zřetelně vyslovený, nepodařilo se mi překročit 180 slov za minutu. Miloš nehnul brvou, nehýbal se vlastně celý, jen jeho ruka kouzlila na papíře neuvěřitelný tanec klikyháků.

Kamera pak v detailu zabírala papír s diktovaným textem, Miloš předčítal těsnopisný záznam. Hlas se mu – na rozdíl od mých rukou s textem – vůbec netřásl.

* * *

O necelých čtyřicet let později se zajímal o zavpis a vzpomínal, jak mi jeho vývoj – původně koncipovaného jako zkratkové písmo pro psací stroj – tehdy ve Zlíně rozmlouval.

Společně jsme zpracovali definici rozdělení těsnopisných systémů: těsnopis grafický (do té doby se říkalo „ruční“, ale rukou se stenografuje i na strojích), strojový akordový a strojový řetězcový. Zpracovával tehdy heslo „těsnopis“ pro připravovanou encyklopedii. O pár dnů později mi zavolal, že harmonogram vydávání encyklopedie ukazuje, že na heslo od písmene „T“ se lze těšit asi tak za 17 let.

„To já tady, Jaroslave, jestli dobře počítám, už být nemohu. Tak se z toho našeho společného hesla radujte aspoň Vy.“

Je mi líto, že se jeho slova naplnila. Jak rád bych se s profesorem Matulou, váženým přítelem Milošem, radoval společně.

zav

Stalo se tak trochu módou prohlašovat, že v dnešní době vědeckotechnické revoluce není již užitečné vynakládat nějakou námahu na učení se těsnopisu. Vesměs to ovšem prohlašují lidé, kteří sami nikdy z vlastní zkušenosti nepoznali, kolik užitku i radosti může těsnopis tomu, kdo jej ovládá, poskytnout. Jejich postoj pak nepříznivě ovlivní i názor těch, kteří nakonec o těsnopisu (bez jeho znalosti) rozhodují.

Protože mám to potěšení, že jsem držitelem československého rekordu v těsnopisu, a měl jsem možnost poznat těsnopis ze všech stránek, mohly by snad naše čtenáře zajímat moje vzpomínky na to, co mi těsnopis dal a jak mi v životě pomáhal.

Seznámil jsem se s těsnopisem na ostravském gymnáziu jako s nepovinným předmětem (to by dnes už bohužel nebylo možné), i když s ročním zpožděním. Do těsnopisu se totiž žáci na našem gymnáziu hlásili obvykle v kvartě, ale já jsem suverénně – jako mnozí nezasvěcení dnes – prohlašoval, že těsnopis k ničemu není, a byl jsem jediný ve třídě, kdo se na těsnopis nepřihlásil. Sváděl jsem k tomu i své spolužáky, ale podařilo se mi svést jen jednoho.

Trochu nás to potom oba mrzelo; kouzlo záhadného písma přece jen působilo a nám se nelíbilo, že jenom my o něm nic nevíme, zatímco spolužáci psali na papír všelijaké znaky, které třeba mohly znamenat zajímavé důvěrnosti. Nadto jsem měl velmi rád profesora, který u nás těsnopisu vyučoval, klasického filologa, matematika, těsnopisce a vynikajícího učitele Antonína Rolince. A konečně jsem byl sice od dětství velký knihomol, který celý den ležel v knihách, ale přitom se mi líbila děvčata; a do třídy o rok níže chodila hezká dívka, která se mi moc líbila a která se v dalším roce jako kvartánka do nepovinného těsnopisu zapsala. A tak jsem se jako kvintán (spolu se svým spolužákem, který mě následoval) přece jenom do těsnopisu přihlásil. V prvním pololetí jsme se tomu moc nevěnovali (o pololetních prázdninách jsem hrdě sděloval příbuzným, že jsem už napsal 19 slov za minutu), ale když už potom ve druhém pololetí byla probrána celá abeceda a mohli jsme si kterékoli slovo (i když třeba s chybami) těsnopisem napsat, chytlo nás to. Psal jsem pak těsnopisem čím dál tím raději, začal jsem si své poznámky psát těsnopisem a viděl jsem, jak je to pohodlné a úsporné.

Na konci kvinty, když už jsem psal nejméně 50 slov za minutu, jsem se také poprvé uplatnil jako „praktický stenograf“. Sextáni tehdy půjčili naší třídě sešitek, který obsahoval dlouhou a velmi málo salónní báseň, a žádali vrácení sešitku v šibeničně krátké lhůtě. Záleželo na čase, a protože já jsem nejlépe ovládal těsnopis, bylo rozhodnuto, že mi budou moji spolužáci o přestávkách básničku diktovat do stenogramu a já ji pak přepíši do obyčejného písma a ostatní si ji budou už v klidu opisovat. Dodnes mám tento svůj první praktický stenogram zachován (nejsou v něm ovšem ještě – až na tehdejší „samoznaky“ – žádné zkratky).

Za jiný příklad užití těsnopisu se trochu stydím, ale přece to prozradím. Na češtinu jsme od kvinty do oktávy měli známého spisovatele dr. Vojtěcha Martínka. Byl to neobyčejně hodný člověk s velkorysým a citlivým přístupem k žákům a jeho výklady o literatuře byly pravými perlami. Martínek měl ve zvyku, že když zadával slohovou kompozici, vždy velmi podrobně rozvedl, jak by si asi zpracování tématu představoval. Já jsem se v sextě mimo jiné jako samouk učil krácenému písmu, moje rychlost stoupala a v septimě jsem už celkem slušně psal osmdesátkou. A tehdy jsem, částečně proto, abych se přitom cvičil v těsnopise, ale také z recese a z pohodlnosti začal Martínkovy předkompoziční výklady stenografovat a psal jsem pak do kompozice víceméně jen poněkud upravený Martínkův vzor. Martínek to samozřejmě poznal a mrzelo ho to tím spíše, že mě považoval za dobrého stylistu, ale jeho laskavost mu nedovolila, aby přísněji zakročil, a trestal mě jen tím, že mi potom vždycky dával ze slohových úloh dvojky, ačkoli mi předtím z mých slohových výtvorů dával jedničky.

Mnohem chvályhodnějším způsobem jsem pak tyto možnosti těsnopisu uplatnil při studiu matematiky na univerzitě (psal jsem tehdy asi 90 slov za minutu). Zapisoval jsem si těsnopisem přednášky včetně zajímavých improvizací profesorů a jejich poznámek na okraj, které by nebylo možno najít v žádné učebnici, sice ne zcela doslovně, ale velmi podrobně. Doma jsem si pak záznam přečetl a do sešitu si latinkou napsal velmi zhuštěný obsah. Měl jsem to štěstí, že nám mimo jiné přednášel nejlepší matematik v historii této vědy u nás, profesor (později akademik a dvojnásobný laureát státní ceny) Eduard Čech, a pročítat v klidu jeho nenapodobitelné přednášky bylo skutečným požitkem. Mnoho jsem se přitom naučil a současně jsem podstatně zvýšil svou rutinu v psaní těsnopisem a naučil jsem se své stenogramy spolehlivě číst (dosud docela dobře čtu náhodou zachované stenogramy z parlamentu z doby před 40 lety).

Původně jsem nepředpokládal, že bych se někdy věnoval těsnopisu na profesionální úrovni. Po šestileté válečné přestávce jsem při návratu ke studiu v roce 1946 stále ještě psal rychlostí asi 90 slov za minutu. Ale k tomu, abych se stal komorním stenografem, přispěla úplná náhoda, která mě koncem roku svedla v pražské kavárně se dvěma dívkami, které v Praze navštěvovaly Školu pro vzdělání učitelů těsnopisu při Státním ústavu těsnopisném. Tak jsem ze sympatie k nim zašel do SÚT a dal jsem se zapsat do komorního kursu, který vedl prof. Gafron. Po nedlouhé době mě prof. Gafron a parlamentní stenograf dr. Janíček uvedli do komorní praxe. Působil jsem pak jako externí komorní stenograf v parlamentě i při řadě jiných příležitostí. Poznal jsem přitom zblízka atmosféru velkých sjezdů, zasedání, konferencí, sympozií atd. a poznal jsem také, že těsnopis má nejen své vnitřní krásy, ale že může mít také půvaby hmotné, které nás i prakticky odmění za to, že jsme na cestě k němu vytrvali.

Státní zkoušku z komorního těsnopisu jsem vykonal v červnu 1956 (psal jsem tehdy asi 120 slov za minutu) a začal jsem poznávat další krásu těsnopisu (i když tak trochu jsem k ní přičichl už na gymnáziu, když jsem si měřil svou rostoucí zručnost), totiž půvab těsnopisu jako duševního sportu. Ověřil jsem si tu velikou radost, kterou má člověk z podávání výkonů a z jejich růstu. K tomuto růstu také přispělo zdokonalování v krácení. Právě proto, že jsem těsnopisu řadu let prakticky neustále používal, bylo moje stenografické písmo už tak upevněno, že stačilo se naučit pořádně krátit, aby výkon šel rychle nahoru. Do toho pak přišel nový velmi intenzivní podnět: Státní ústav těsnopisný se rozhodl k 25. výročí svého založení poprvé vůbec uspořádat v dubnu 1947 mistrovství republiky v těsnopise (a v psaní na stroji). Když jsem se k této soutěži přihlašoval, domníval jsem se, že skončím někde uprostřed startovního pole. Ale když jsme v posledních několika týdnech před mistrovstvím začali soustavněji trénovat, poznal jsem, že nejsem bez šancí ani na „zlatou“. A také jsem skutečně toto mistrovství vyhrál v tehdejším rekordu 150 slov za minutu. Velkou radost z tohoto úspěchu měl spoluautor soustavy HM ing. Mikulík (dr. Herout tehdy už nežil), protože teprve tento výsledek definitivně odstranil všechny pochybnosti o rychlopisné kvalitě soustavy HM.

Vytváření tradice celostátních soutěží mělo u našich stenografů za následek podstatné stoupnutí zájmu o zvyšování vlastní výkonnosti a o srovnávání s výkony dosahovanými v zahraničí. Zjistili jsme, že máme mnoho co dohánět ve srovnání se stenografy anglosaskými, německými nebo maďarskými, kteří měli mnohem vyspělejší krácení. Při tréninku na první mistrovství jsem navázal trvalé přátelství se znamenitým praktikem, nadaným neobyčejnou stenografickou fantazií, Karlem Matouškem (zůstal na mistrovství za mnou jen větším počtem trestných bodů), který se zabýval pokusy o zesílení krácení už před válkou. Začali jsme spolupracovat na systému krácení II. stupně, který v následujících letech umožnil, že můj rekord stoupal postupně až na 200 slov za minutu (poprvé na mistrovství republiky 1957). Tím jsme se dostali v těsnopise na špičkovou úroveň v mezinárodním měřítku (i když toto postavení našeho těsnopisu není u nás vždy dostatečně oceňováno). Při práci na tvorbě silných zkratek mi těsnopis současně dal velmi mnoho radosti z tvořivé práce.

Samozřejmě nemůže každý, kdo se naučil těsnopisu, dosahovat rekordních výkonů; ale tu intelektuálně sportovní radost z podávaného výkonu a jeho zlepšování může na své úrovni zažít každý. Stejně tak nemůže ovšem každý vytvořit novou soustavu zkratek, ale každý se může snažit o zlepšení své stenografické techniky a uplatnit na tomto poli svou tvořivost.

Moje vítězství na prvním mistrovství značně ovlivnilo mou životní dráhu. Po absolvování fakulty jsem totiž nezůstal na ní jako asistent matematiky, jak se původně zamýšlelo, nýbrž jsem se stal pracovníkem Státního ústavu těsnopisného. Zde mi těsnopis přinesl řadu dalších radostí. Zčásti jsem stenografoval v praxi, zčásti jsem vyučoval v těsnopisných kursech, a z největší části jsem se věnoval těsnopisu teoreticky.

Seznámil jsem se tedy zásluhou těsnopisu také s půvaby práce učitelské, i když musím přiznat, že talent učitele mi byl do značné míry odepřen. Pedagogické úspěchy v pravém slova smyslu jsem měl jen v nejvyšších kursech, kde jsem mohl přispět k růstu tehdejší mladé generace našich špičkových stenografů. Přesto však jsem poznal při vyučování v kursech řadu posluchačů, a zejména posluchaček, z nichž s některými se dodnes ještě rád občas sejdu při šálku kávy nebo při skleničce. Při suplování v jednom kurse jsem poznal i svou manželku a celoživotní oporu.

Teoretická práce v těsnopise má rovněž své krásy. Trošičku jsem jich zažil už na gymnáziu, když jsem si s použitím těsnopisu vytvářel různé soustavy tajného písma. Velkou inspiraci pro teoretickou práci v těsnopise mi přineslo vytváření krácení II. stupně, které si vyžádalo ohromné množství výzkumné práce, zejména v oblasti rozsáhlých a mnohostranných frekvenčních výzkumů a v oblasti měření a sledování rychlopisné efektivnosti nových prostředků krácení. Zabýval jsem se ovšem také všeobecnou teorií těsnopisných soustav (a v souvislosti s tím studiem řady těsnopisných soustav zahraničních), celkovou analýzou procesu stenografování a stenografického výkonu atd. Je to samozřejmě činnost pracná, která však člověka skutečně bohatě odmění. Při práci v teorii těsnopisu jsem také nemálo používal matematických metod, zejména když jsem se po zhruba desetiletém působení ve Státním ústavu těsnopisném z podnětu akademika Čecha vrátil na matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity. Při zpracovávání výsledků své výzkumné činnosti v knihách a článcích jsem zažil také radost z literární stránky vědecké práce, přičemž mi samozřejmě práci na jejich konceptech neobyčejně usnadnil právě zase těsnopis jako pracovní nástroj. Naši tvůrčí duševní pracovníci bohužel velkou většinou vůbec netuší, jak nesmírně by jim těsnopis ulehčil práci a ušetřil námahu při přípravě jejich publikací, při psaní konceptů, zachycování myšlenek, pořizování výpisků z literatury atd. Vůbec se nedomnívám, že největší význam těsnopisu spočívá v jeho funkci poznámkového písma (v níž je ostatně nezastupitelný jakoukoli technikou).

A konečně jsem se díky těsnopisu také mohl podívat do řady cizích zemí na Východě i na Západě, ať už jako reprezentant ČSSR v mezinárodních soutěžích a později jako člen soutěžních porot, nebo jako teoretický pracovník pověřený přednáškami na kongresech Intersteno (Mezinárodní federace pro těsnopis a psaní na stroji).

Snažil jsem se v tomto článku přístupným způsobem pohovořit o tom, co mně samotnému dal těsnopis. Domnívám se, že je z tohoto líčení dostatečně patrné, že nám těsnopis na různých úrovních může poskytnout řadu praktických výhod i mnoho duševní krásy. Námaha, kterou vynaložíme na to, abychom se mu naučili, se skutečně bohatě vyplatí. A pokud jde o to, jak se mu nejlépe naučit, je podle mého názoru nejdůležitějším faktorem zájem o věc. Někdy se například adepti rychlopisu vymlouvají, že nemohou cvičit, protože jim nemá kdo diktovat. Mně například také většinou neměl kdo diktovat (a přitom tehdy ještě nebyly magnetofony). Ale vzal jsem si třeba noviny, četl jsem si v nich a současně jsem „naslepo“ prstem ve vzduchu psal. Někdy jsem si také takto napsal některou partii pomalu a myslil na to, jak slova co nejúsporněji psát, potom znovu rychleji a třeba i potřetí ještě rychleji. Někdy jsem si také „naslepo“ zapisoval písničky, které jsem slyšel nebo které jsem si pobrukoval. Znal jsem dokonce krásnou dívku, která cvičila motorické předpoklady pro těsnopis tak, že si psala v ústech jazýčkem na patře (dával bych ovšem psaní prstem ve vzduchu přednost před touto metodou už proto, že nemám tak pohyblivý jazyk).

Přeji všem čtenářkám a čtenářům mnoho chuti a úspěchů na cestě k dobrému ovládnutí těsnopisu a mnoho radosti a užitku z něho.

Miloš Matula
KRÁSA TĚSNOPISU (přejato z časopisu Sekretářská praxe 2, ročník 29, 1989 – 1990)