Jan Vraštil
V šedesátých letech jsem jako aktivní závodník v psaní na stroji zažil desítku tréninkových soustředění, při kterých nikdy nechyběl brněnský učitel Jan Vraštil. Nejen že nikdy nikoho nezarmoutil, ale bez jeho humoru by tato soustředění neměla šťávu.
Čtyřicet let později, duben 2004, Karlovy Vary, mezinárodní seminář těsnopisců. K tabuli po schůdkách zasedačky krajského úřadu doslova seskakuje tanečními kroky pán, komentující své počínání brněnským: „tož já tak musím, dyť je mně teprv třiaosmdesát …“. Načež šokuje bavorské hosty perfektním rukopisem v kurentu. Brněnský přítel Honza se za těch čtyřicet let nezměnil. Jeho charakteristický hlas i taneční krok se však krátce nato staly vzpomínkou.
V pátek 7. května 2004.
Jaroslav Zaviačič
Odešel Honza Vraštil
Je rok 1982. Chci po mateřské nastoupit do práce a učit češtinu. Soudruzi na KNV mi ale nabízejí místo v Bruntále, 80 km vzdáleném od místa bydliště, od mých tří dětí a jejich škol a školek. Ředitel jedné blízké školy mi milosrdně nabízí dvanáctihodinový úvazek pod podmínkou, že budu učit psaní na stroji. Což o to, budu, protože děti chtějí jíst a troje oblečení není levné. Jenže jak učit psaní na stroji, když nejdokonalejším psacím náčiním je mi tužka a guma? Přihlásím se ke studiu do Brna. Bude to těžké, vím. Ťukat po nocích, pokud možno tiše, vstávat ve dvě a putovat do Brna, tam si platit hotel, vracet se v noci, ráno do práce. Ve škole docela dusno, ředitel mi sice dal práci, ale jeho heslo „abychom nenarazili“, kterým komentoval každičký záblesk nápadu, jak vylepšit šeď totalitní výuky, bralo chuť a občas i dech.
A najednou Vraštil. Zjevení. Šoumen, pusu na špacír, metodika svérázná, ale toho nadšení! A historek! V šedi průměru a podprůměru člověk, který umí německy, všude byl a všechno viděl, komorní stenograf, vychovává špičkové písaře, organizuje státní zkoušky, a ještě o tom všem s obrovským nasazením vypráví. Historky se sice začínají ve druhém roce našeho studia již opakovat, ale to už se umíme ve studiu orientovat, začínáme oceňovat, že tužky pomalu odkládáme do šuplíků, že nás Vraštil vezme místo výuky na strojírenský veletrh, představí nám jakéhosi Zaviačiče, vede při nesmělých krůčcích s našimi čerstvě objevenými talenty. Ze školy zcela bez šťávy se stává místo zajímavých metodických experimentů, práce je viditelně užitečná, tudíž zajímavá, radostná a za čas taky úspěšná.
Děti vyrostly, naučily se ovládat klávesnici, o prázdninách dostane „disketu se ZAVem“ vnuk, do Bruntálu jezdíme soutěžit, občas tam zvítězíme, ředitelé se několikrát vyměnili, jakýsi Zaviačič už není jakýsi, písařskou aprobaci už nezískávají učitelé v Brně, ale ve Valašském Meziříčí a občas se postavím k tabuli a mám tu odvahu je učit, jak učit. Z nouze se stala radost, která mi dala potkat na cestě hodně vynikajících učitelů a skvělých studentů.
Ale na začátku byl Honza a jeho ťukes. Děkuji.
Jana Olchavová
… když se v březnu 2001 konalo Regionální kolo soutěže studentů středních škol v grafických disciplínách v Brně na Obchodní akademii na Kounicově ulici (tehdy ještě Bystřice spadala pod Jihomoravský kraj), předával nám tehdy ceny starší brýlatý pán s šedivými vlasy. Tehdy jsem od něj obdržela cenu nejen já, ale i Veronika Tichá, Petr Sekanina a možná i další členové dnešního českého reprezentačního týmu. Poté se mi do rukou dostala fotografie, na které mi tento pán předává ocenění za disciplínu tehdy ještě Autorská korektura.
Když tuto fotografii uviděla moje teta Marie, která studovala v Brně, prohlásila: „Jé, to je pan profesor, který mě učil na střední! Toho jsem měla vždycky moc ráda…“
Na tohle všechno jsem si ve čtvrtek vzpomněla, a tak jsem si řekla, že tetě zavolám a zeptám se jí, jak se jmenoval ten její oblíbený profesor ze střední školy, protože jsem se na stránkách dočetla, že je z Brna. „To byl pan profesor Vraštil,“ odpověděla teta. „Tak to pro Tebe nemám příliš dobrou zprávu, protože minulý týden zemřel.“ „No to mi ani neříkej, vždyť já jsem se s ním ještě minulý týden potkala! To jsi mě tedy moc nepotěšila… Ale jsi moc hodná, že sis vzpomněla…“
…
Takže nakonec vím, kdo byl pan profesor Vraštil, a mezery ve vzdělání (tedy alespoň v této oblasti) nemám. Byl to opravdu energický pán, kterého jsem sice viděla pouze jednou v životě, ale utkvěl mi v paměti, protože každé dívce, která od něj přebírala cenu, dal na tvář velkou pusu. U mě si nebyl jistý, jestli jsem dívka, nebo chlapec, tak se mě přede všemi nejdřív zeptal, načež jsem ho ujistila, že jsem opravdu dívka, tak se ke mně sklonil a dal mi ještě větší pusu na tvář než všem ostatním. Tehdy jsem se cítila vcelku trapně, ale dnes vím, že to nebyl jen tak ledajaký pán, od něhož jsem přebírala cenu za svůj úplně první úspěch na soutěži.
…
Jana Abrahamová