Jugendtreffen Wien 2010
Poslední březnový víkend patřil tradiční mezinárodní soutěži v psaní na klávesnici ve Vídni. K již 27. ročníku pozvali letos hlavní organizátoři, manželé Marlis a Leo Kulbovi, dvoučlenné české družstvo, na poslední chvíli požadavek upřesnili na chlapecké. Nominace podle Pařížského seznamu (nejlepší výsledek v desetiminutovém opisu při penalizaci 50 úhozů dosažený v tomto školním roce) vyšla právě na chlapce – žákovského mistra světa Luboše Berana z OA Chotěboř a Jiřího Šebestu z Moravskoslezské OA v Petřvaldu poté, co Lukáš Beránek z OA Heroldovy sady Praha nominaci bohužel nemohl přijmout kvůli svým povinnostem při veletrhu fiktivních firem.
Ve čtvrtek jsme se všichni sjeli do Vídně a ubytovali se v příjemném rodinném penzionku Caroline, který oproti předloňsku rozšířil své služby o nabídku internetového připojení. To se však vzhledem k bohatému programu jevilo jako téměř zbytečné, neboť do penzionu jsme se dostali jen na pár nočních hodin odpočinku. Čtvrteční večeře se nesla ve znamení neodmyslitelného Wienerschnitzelu, naši reprezentanti si dali speciální velikost „large“, aby načerpali dostatek energie na páteční soutěž.
Aby nebyli soutěžící na těch důležitých 10 minut příliš čerství a odpočinutí, naplánovali Kulbovi na páteční dopoledne zajímavou exkurzi do vídeňského Institutu molekulární biotechnologie Rakouské akademie věd. Cesta z hotelu vedla nejprve do Donaustraße, sídla Rakouského stenografického spolku (ÖSTV – Österreichischer Stenografenverband), který je se svou prominentní adresou téměř sousedem Stephansdomu. Cesta ze spolku do Institutu molekulární biotechnologie hromadnou dopravou se ukázala být složitější, než se na první pohled zdálo. Ve Vídni se totiž současně rekonstruují dvě nádraží a celá řada objektů v centru města. Nebylo proto divu, že zastávka příslušného autobusu se „ztratila“. Po několikerém vyptávání se u stánků a starousedlíků jsme ulici s přesunutou zastávkou našli, dokonce i autobus brzy přijel, takže se podařilo neplánované zpoždění minimalizovat. Zaměstnanci laboratoře nám ve zhruba dvouhodinové přednášce poutavě vyprávěli o DNA a poté nás postavili před těžký úkol: izolovat DNA cibule nebo rajčat, to podle toho, u kterého stolu jsme seděli. V bílých pláštích jsme byli k nerozeznání od zaměstnanců laboratoře, rozdíly mezi námi a jimi se však rychle ukázaly ve chvíli, kdy jsme měli vzít do rukou složité nástroje, pipety a různé chemikálie, abychom slavnou nositelku dědičných informací polapili. Nakonec se k naší radosti za pomoci odborných asistentů u všech stolů podařilo izolovat DNA cibule nebo rajčat. Pak jsme byli pozváni na „vítací drink“. Na tácku s malými kalíšky byla pro každého připravena průzračná tekutina. Očekávali jsme přiťuknutí a symbolický doušek destilátu z rukou chemiků, příjemných hostitelů. Chyba lávky! Šlo o chuťově zcela odpornou tekutinu, jíž jsme si měli jen vypláchnout ústní dutinu, vrátit ji poněkud nespolečensky zase zpět do kalíšku a poté se pokusit izolovat svou vlastní DNA. To v nás vzbudilo badatelskou vášeň a těšili jsme se, jak ta naše genetická informace bude vypadat. Poněkud zklamaně jsme v závěru po jejím úspěšném vyseparování zjistili, že se od té cibulové nebo rajčatové příliš neliší, vlastně pro oko laikovo vůbec.
Bohatší o nové informace o svém „já“ jsme se vydali na oběd k Tiffanymu, do malé restaurace v sousedství Verbandu. Oběd se opět nesl v duchu smaženého masa nebo sýrů, co si kdo objednal. A hned poté, řádně unaveni a poobědově ospalí jsme se vydali do prvního patra na trénink a následnou soutěž.
Trénink vedl Jaroslav a budiž mu přičteno ke cti, že nikdo z přítomných vzhledem k výše uvedeným skutečnostem neusnul, všichni pozorně poslouchali, psali, opravovali chybičky a soutěžili. V závěru se ti méně zkušení naučili, jak si do svého textového procesoru uložit pár zkratek, aby se brzy mohli vyrovnat Lubošovi. Začalo se proslýchat, že jeden z rakouských soutěžících dosahuje rychlosti psaní kolem 500 úhozů, což zvýšilo dramatičnost soutěžní desetiminutovky, která následovala po krátké přestávce na občerstvení. Díky našemu vyhodnocovacímu programu ZAV-JURY jsme čtvrt hodiny po skončení soutěže již věděli výsledky, které ale samozřejmě byly přísně tajné! Do večeře zbývaly ještě zhruba dvě hodiny, takže zůstal čas i na prohlídku nedaleké slavné církevní památky, která je trvale v obležení turistů. Byť se počasí tvářilo jarně, přeci jen studený vítr, pro Vídeň tolik charakteristický, nedovolil pobývat venku bez zimních kabátů příliš dlouho. Rychle jsme se navečeřeli opět u Tiffanyho a opět se nevyhnuli smažené stravě. Není divu, že Jirka začal svou první cestu na mezinárodní soutěž nazývat „smaženým pobytem ve Vídni“.
Večer nás čekala na pozvání vídeňského magistrátu velkolepá show „Dinosauři – v říši gigantů“. Ve Stadthalle jsme se tak setkali téměř tváří v tvář s oživlými tvory známými ze slavného Spielbergova filmu Jurský park. Asi dvouhodinový program provázel moderátor. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací z dávné historie planety Země, kdy jednotliví tvorové žili a proč vypadali zrovna tak, jak si je lidstvo na základě dostupných vědeckých informací představuje, jakou roli sehrál hmyz, jakou flóra a jakou srážka s kometou. Večer plný úžasných zážitků zakončil moderátor s roztomile dovádivým mládětem Tyrannosaura Rexe. Až do natočení Jurského parku se vědci domnívali, že šlo o největšího tvora, který kdy na Zemi žil, ale ve stejném roce, kdy Spielberg dokončil svůj film, vědci nalezli v Argentině kostru tvora ještě většího, který dostal jméno Giganotosaurus. Nyní je za největšího kdy na Zemi žijícího tvora považovaný Spinosaurus.
K sobotnímu obědu nás vídeňský magistrát pozval rovnou do Prateru, do vyhlášené restaurace Ledňáček (Eisvogel). V příjemné atmosféře této noblesní restaurace jsme si vychutnali – ano, smažený Wienerschnitzel, poslední smažené jídlo na Jugendtreffen Wien 2010. Po obědě byly tři hodiny na prohlídku a vyzkoušení různých atrakcí, které Prater nabízí. Podle odvahy jsme některé otestovali a jiné – velmi nebezpečně vypadající – raději velkým obloukem obešli, abychom se mohli v 18 hodin sejít opět ve Verbandu k slavnostnímu vyhlášení výsledků.
Očekávaná chvíle přinesla velkou radost českého družstva – 1. místo obsadil podle očekávání Luboš Beran, jeho rakouský konkurent udělal ve své práci mnoho chyb a možná i vzhledem k soutěžní nezkušenosti psal pomaleji než v tréninku. Lubošovi skvěle sekundoval Jiří Šebesta. Jako jediný ze všech soutěžících odevzdal práci naprosto bez chyby, a to jen 30 úhozů pod rychlostní hranicí 500 za minutu. Tím samozřejmě naše dvojice bezpečně vyhrála i soutěž družstev a zaslouženě si užila „záře reflektorů“ přátelského mezinárodního klání.
Při hodnocení nádherných soutěžních výsledků v psaní na počítači kdosi ulehčeně v narážce na předchozí laboratorní pitvání DNA člověka a cibule poznamenal, že přece jenom je rozdíl mezi člověkem a cibulí aspoň tady zřejmý.
České družstvo vídeňskou soutěž zvládlo na jedničku. Jak co do soutěžních výsledků, tak společenskou reprezentací. Za ztrátu kytičky bychom snad mohli považovat jen to, že ne všichni zaregistrovali změnu času, hodinky si neposunuli, takže i loučení s Vídní se nečekaně o pár desítek minut oddálilo.
Jirka do Petřvaldu a Luboš do Chotěboře přivezli nejcennější diplomy, radost z výkonů a krásné vzpomínky, o něž se mohli podělit se svými rodiči i vyučujícími, Sabinou Paťorkovou a Rudolfem Stárou. Právě jim oběma patří za přípravu a péči o své studenty největší dík. Stejně tak milým organizátorům vídeňského klání za neutuchající optimismus a každoroční organizační zajištění a přátelskou atmosféru juniorské soutěže.
Helena Matoušková
