Bohumil Šimon, tři vzpomínky
Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, probíhá smuteční obřad s osobností, kterou bych nikdy nepotkal, kdyby se můj život nespojil s písmenky, texty, klávesnicemi.
Komu nejsou cizí střípky z „historie on-line“, nabízím coby osobní pokání za to, že jsem nedokázal být mezi smutečními hosty v krematoriu, tři vzpomínky.
Vzpomínka první, Praha, Celetná, rok 1977
Státní ústav pro rekosntrukce památkových měst a objektů, jedno ze zařízení, kam byli v době sovětské okupace 1968 odsunováni tvrdohlavci, kteří odmítli invazi uznat jako bratrskou pomoc. Patřil jsem k nim, coby zaměstnanec firmy pracoval doma, na psacím automatu IBM MC (magnetické karty) přepisoval technické zprávy, projektovou dokumentaci. Jedním z autorů byl bývalý tajemník pražského městského výboru KSČ, doc. ing. Bohumil Šimon. Univerzálně použitelný člověk, v SÚRPMO zpracoval např. studii financování rekonstrukcí historických objektů pro podnikatelské záměry, nebo zřizování cyklistických stezek, tu poslední pro město Hradec Králové.
V dohodnutou hodinu jsem panu docentovi hotový přepis přinesl. V kanceláři měl hosta, jehož obličej se silnými brýlemi mi byl povědomý. „To je náš Jaroslav, šampión na psacím stroji, bývalý šéf redakční techniky v Rudém právu,“ představil mě Bohoušek, jak jsme mu říkali. I já, byť o dvacet let mladší kolega. „Hájek,“ podal mi host ruku k přátelskému stisku. „Kousek vaší vizitky mám stále schovaný: dálnopisy, které jste posílal tehdy v srpnu přes Tanjug, končily u mne.“ Vzpomínky dostaly jasné kontury: invaze 1968 zastihla tehdejšího ministra zahraničí v Jugoslávii, já stačil díky rychlému psaní všechny klíčové dokumenty – protest Národního shromáždění, prezidenta republiky generála Ludvíka Svobody i ÚV KSČ přepsat a dálnopisem na několik míst odeslat dříve, než redakci 21. srpna v 8.05 obsadili první sovětští parašutisté. Hájek mi pak diktoval, se Šimonem leckterou formulaci upřesňovali, já pilně stenografoval.
Bydlel jsem tehdy kousek od Celetné, v ulici Na poříčí. Redakce Rudého práva mě sice za mé postoje už potrestala i soudní výpovědí z bytu, ale náhradní se do té chvíle nenašel a na bezdomovce se v minulé nelítostné totalitě nehrálo. Za tři hodiny jsem text – spolu s další kapitolou projektu cyklistických stezek – panu docentovi přinesl hezky 15x automatem IBM rozmnožený (kopírování tehdejšími technikami ormigu či cyklostylu nebylo možné, všechny blány se přísně evidovaly). Dali jsme si skleničku jeho oblíbeného „myslivce“ a stisk ruky byl nad všechna ujištění o nezbytnosti utajení.
Po třech dnech Svobodná Evropa vysílala prohlášení Charty 77. Nedalo mi, abych si z chladné magnetické karty znovu nevytiskl (a vzápětí ovšem výtisk neroztrhal a neposlal do kanalizace) onen Hájkův a Šimonův diktát. „Ještě na tom pracovali, tato gramatická nepřesnost by mýma rukama nemohla projít …“, vzpomínám si na bezprostřední reakci, při níž zaujala více forma, než obsah. Ten byl totiž jasný, pouze vyjadřoval směr myšlení nás všech, dnes tak zatracovaných „osmašedesátníků“, kteří v závěrečných fázích stalinismu hledali formu společnosti humánní, spravedlivé, pokusili se prošlapávat třetí cestu, myšlenku tolik nebezpečnou pro ruského medvěda stejně tak jako pro západní třpytivé božstvo.
Vzpomínka druhá, pohled přes dvůr
Pan docent Šimon mi přišel popřát ke čtyřicetinám v roce 1979. To jsem ještě netušil, že už za pár měsíců se najde „náhradní byt“ a já budu z centra města vyhnán do rozestavěného Jižního Města. Oslava se konala stále Na poříčí, oknem jsme mohli přes rudoprávnický dvůr sledovat moje bývalé milované pracoviště, písárnu, dálnopis, stenografii … Dovnitř by nás nepustili, na vrátnici byla vyvěšena „černá listina“, na ní i moje jméno. Ale u okna jsme si – přes pohled do tohoto „jiného světa“, osvěžovali vzpomínky na životní události.
Jednu ze Šimonových se pokusím rekonstruovat: „Pár dnů po invazi jsme se sešli v Kremlu. Divná sestava. Zbytky konzervativců, kteří chtěli invazi legalizovat. Zástupce většiny, odpůrců zásahu, tam tahali nejrůznějšími cestami. Já byl desítky hodin zavřený v ruském obrněném transportéru, ani nohy tam nebylo možné natáhnout. Když jsme se objali s pobledlým Dubčekem, pošeptal mi, že ho sem dostal Svoboda. Vytáhl prý před zkoprnělým Brežněvem „devítku“ a řekl: tato pistole je osobní dárek od Stalina. Buď se našich jednání zúčastní legální hlava strany Dubček, nebo se tady na místě touto pistolí zastřelím!
Z jednání byl ale sovětskou stranou nekompromisně vyloučen František Kriegel, který by účinně posílil reprezentaci většinového progresivního názoru delegace. „S Židy se nebavím,“ odsekl Brežněv nekompromisně. „Nebýt jich, ani jsme do Prahy nemuseli …!“
„Jednání“ bylo velmi podivné. Předseda Rady ministrů Podgornyj se snažil o kompromisní formulace, Brežněv mu je stále zamítal, s přibývajícími vypitými skleničkami odmítání doprovázel energickým boucháním pěstí do stolu. Pojednou se vztekle rozhlédl po československých zástupcích progresivního křídla: „My máme Prahu neprodyšně uzavřenou a vy si svoláte sjezd strany! Kdo to udělal???!“, vyštěkl a dělal dojem, že sáhne pro pistoli. Šimon byl člověk mohutné postavy, chlap, který se jen tak něčeho nezalekne, zvláště ne jiného mužského. Přesto prý tehdy ruku zvedal dost nesměle. „Já jsem ten sjezd zorganizoval …“, řekl zřetelně a v mrtvém tichu sledoval, přistoupí-li k němu zezadu eskorta a má-li si tedy tento okamžik vrýt do paměti jako poslední zážitek, při němž byl ještě jakž takž člověkem svobodným.
Brežněv měnil barvy v obličeji, přimhouřil oči, pak se znovu podíval do očí Šimonovi, který nikdy pohledem neuhýbal, načež pronesl historické rozžehnání tónem mocných: „Nakonec … byla to ukázka dobré revoluční práce, Bohumile!“.
Vzpomínka třetí, tři beranice
Osm měsíců po invazi byla naše země pacifikována. Zatím nenápadně. V dubnu 1969 jsem ještě v jakési poloemigraci (oficiálně pracovní stáž v Rakouské tiskové agentuře Vídeň) netušil, že mi ji „načálstvo“ za pár týdnů zatrhne (s volbou emigrovat doopravdy, nebo se vrátit), že volba „nebo se vrátit“ („soudruhu, my tě tady potřebujeme …“) je pouze předstupněm další volby „byl jsem pomýlený, ta invaze byla vlastně správná“ – nebo – „ven z partaje, ven z milovaného zaměstnání, ven z bytu, konec soutěžení …“
Ve vládních a stranických kruzích seděli stále převážně lidé, jimž jsme důvěřovali, lidé „Pražského jara“. Byli vyměňováni jednotlivě, nenápadně. Všichni členové ÚV KSČ dostali pozvání na prvomájové slavnosti do Moskvy. Vasil Biľak, hlavní představitel konzervativního křídla, si ovšem na 1. máje služební pobyt v Moskvě už zajistil „po vlastní linii“. Sovětská diplomacie ho měla nenápadně připraveného coby náhradníka. To nikdo v ÚV nevěděl, takže první spontánní většinové mínění znělo: neposílat na 1. máje do Moskvy oficiálního delegáta, jeho přítomnost by byla sovětskou diplomacií zneužita. Nejistě se přihlásil Bohumil Šimon: „Já tu ale mám osobně Brežněvovou rukou připsáno, že by si velmi přál, kdybych na 1. máje do Moskvy přijel. A leccos by se mohlo podařit zase vyjednat.“
…
1. máj 1969, Rudé náměstí, slavnostní tribuna. Největší trhák pro kamery Bohumil Šimon. Oficiální delegát z okupované Prahy stojí přímo na místě nejčestnějším, v první řadě uprostřed, mezi Podgorným a Brežněvem! Mohutná postava, hustá hříva vlasů bez pokrývky. Leonid Brežněv, jeden z nejmocnějších mužů světa té doby, zvedl své brežněvovské obočí a pohledem komusi ukázal na Šimonovu hlavu. Ve chvíli měl český host před očima nabízené plató se třemi parádními beranicemi různých velkostí. „Ne, děkuji,“ odmítl s úsměvem. „Já jsem tak zvyklý i ve velkých mrazech. Ale vzadu jsem si všiml, že stojí Vaska …“ Po chvíli decentního mávání tradičně rozjásaným davům se otočil. Biľak měl jednu beranici na hlavě, další si cpal do záňadří.
Obřad pár kilometrů odtud právě skončil, děkuji, kdo jste tyto řádky prošli a jimž v duši zůstal střípek historického odkazu mého významného přítele Bohouška.
zav