Nečekaný vánoční dárek

Pod stromečkem jsem o posledních Vánocích našla velmi těžký balíček, vážil něco přes 6 kilogramů. Když jsem jej rozbalila, vhrkly mi spontánně do očí slzy. Můj bratr Pavel mě obdaroval výpravnou dvoudílnou knihou „Petr Brandl“. A proč tolik emocí?

V polovině takzvaných divokých devadesátých let internet ani mobilní telefony ještě nebyly součástí našich životů. A já jako Kladeňačka jsem dostala telefonní číslo na pevnou linku prof. Jaromíra Neumanna s instrukcí, že mu mám zavolat, prý by potřeboval něco přepsat. S panem profesorem jsem se telefonicky spojila a on na mou otázku, o jaký rozsah práce by se mělo jednat, pravil svým velmi příjemným hlasem, že by bylo lepší, kdybych k němu zašla na kávu a podívala se na „to“. V té době jsem už měla za sebou přepsanou spoustu diplomových prací, různých knih, s Jaroslavem jsme spolupracovali s redakcí Lidových novin, pro které jsme pravidelně přepisovali rukopisy do elektronické podoby. Tehdy už jsme reálně pracovali se zavpisem, zkratkovým systémem, který Jaroslav vyvíjel a který byl po fázi nepřeváděného v reálném čase již skutečně realtimový. Dříve to vypadalo tak, že přes den jsme přepisovali text ve zkratkách (to vypadalo například takto: N rníSání sHikemUí rfrem Neumannem iy .apnu. = Na první setkání s historikem umění profesorem Neumannem nikdy nezapomenu.) a přes noc systém maker zkratky rozbaloval do plného textu. Průměrné zakázky tehdy byly maximálně do rozsahu do 200 stran.

Na první setkání s historikem umění profesorem Jaromírem Neumannem nikdy nezapomenu. Bydlel v Kladně poblíž divadla v řadové vilce se svou mladou přítelkyní Pavlou Klůcovou. Přivítal mě vitální bělovlasý sedmdesátník s výraznýma tmavýma očima a zahrnul mě lavinou informací o své práci. S nakažlivým zaujetím vyprávěl o malíři Petru Brandlovi, zejména pak o monografii, kterou zpracovává. Hltala jsem každé jeho slovo, svět bohémského barokního malíře mě začal fascinovat. A pak to přišlo … pan profesor svou pravicí ukázal na asi metr vysokou věž papírů a s jiskrou v oku mi sdělil, že „to“ je ono, právě „to“ by potřeboval přepsat. Ohromil mě ten rozsah, i když v té chvíli ještě nekvantifikovatelný na pozdějších zhruba tři tisíce stran. Ovšem ne ledajakých stran. Primárně byly zažloutlé papíry A4 popsány strojopisem, jak postupně historicky vznikaly. Ovšem profesor Neumann celý život dál a dál bádal, přicházel na nové informace a ty poctivě do rukopisu vkládal. Nebyly to vpisky, jaké známe z dnešní soutěže korektura textu, byly to mnohastránkové statě napsané profesorovým krásným, ale pro mě v první chvíli prakticky nečitelným rukopisem. Ty byly k původním strojopisným stránkám A4 vlepovány ve formě různých skládaček a harmonik, které bylo možno rozložit, což ze stránky vytvořilo jakousi mapu, v níž jsem cestu zpočátku hledala velmi složitě. Navíc do vpisovaných pasáží byly postupně vkládány ještě další vpisky, tak jak je profesorova geniální vizuální paměť vydávala. Nejprve jsem se musela naučit číst profesorův rukopis, což se mi překvapivě brzy podařilo. A tak započala naše několikaletá spolupráce, během níž jsem často upadala do beznaděje a zoufalství, že je to práce nedokončitelná. Pracovali jsme tehdy v textovém procesoru WordPerfect v DOSovské verzi, takže jsme si mohli nechat zdát o dnešních funkcích, které třeba Word nabízí. Kniha disponuje skutečně masivním poznámkovým aparátem, který byl mou největší noční můrou. Verze editoru, s níž jsme tehdy pracovali, ještě nedokázala poznámky přečíslovávat nebo jsem to neuměla, takže jakákoli profesorova dodatečná informace – samozřejmě s řádně uvedenými zdroji a dalšími poznámkami – způsobovala, že se vše muselo ručně přečíslovávat. Vždycky když mi pan profesor sdělil, že odjíždí do terénu, aby si ověřil nějakou informaci, věděla jsem, že opět přijde s něčím novým, co bude potřeba do zpracovaného textu doplnit a mě bude zase čekat příšerné manuální přečíslovávání.

Samostatnou kapitolou a další z mých nočních můr bylo členění obrazů. První a největší část byly pochopitelně Brandlovy obrazy, následovala však pasáž Obrazy mylně Brandlovi připisované, totéž pak u kreseb – Brandlovy kresby a Kresby Brandlovi mylně připisované – a dotaženo kapitolou Díla ztracená a nezvěstná. Problém nastal vždy ve chvíli, když profesor na další ze svých výprav například některý z obrazů našel nebo získal důkaz o tom, že jeden z mylně Brandlovi připisovaných obrazů je skutečně Brandlův či naopak u jiného z obrazů Brandl autorem není. A tak se zase přepracovávaly jednotlivé katalogy, doplňovaly poznámky, citace … Bylo to složité i ekonomicky, pan profesor uvažoval, že prodá něco ze sbírky svých cenných obrazů, aby měl prostředky na vydání knihy.

Na přelomu tisíciletí se pan profesor odmlčel, nepodařilo se mi ho kontaktovat a v roce 2001 se bohužel jeho životní pouť uzavřela.

Mísily se v nás pocity smutku i vzteku, že jeho celoživotní práce, Brandlova monografie, zůstane v šuplíku, nedokončená, nevydaná. Nezbylo však, než se s tímto tristním faktem smířit.

O necelých deset let později zazvonil telefon, tehdy již mobilní, na druhém konci člověk, který se představil jako syn profesora Neumanna se snahou splnit slib daný otci, že se postará, aby Brandlova monografie přeci jen vyšla. A shání všechny podklady, tedy především celé dílo v elektronické podobě. Díky pečlivému archiváři Jaroslavovi jsme všechny zpracované soubory mohli jen vytáhnout z velké archivní krabice 3,5palcových disket a připravit se na návštěvu profesorova syna. Vzhledem k tomu, že pan profesor zemřel v 77 letech, očekávali jsme, že syn bude přibližně padesátník. Na smluvený termín však dorazil velmi mladý sympatický muž. Na náš udivený výraz, že jsme očekávali syna, ne vnuka či pravnuka, odvětil „Táta byl čipera.“ Uhradil nám nezaplacené části práce a dílo převzal.

Uplynula další řádka let, během nichž kunsthistorici a odborníci v čele s PhDr. Andreou Steckerovou, Ph.D., dílo dopracovali a připravili k vydání v roce 2016 s dotiskem v roce 2018.

A mně se o posledních Vánocích splnilo přání, abych dílo, k jehož vzniku jsme svou prací také přispěli, mohla držet v ruce. Byl to velmi emotivní zážitek, dokonce jsem své jméno (za svobodna Matoušková) a poděkování v úvodním slově profesora Neumanna také našla. Vybavila se mi řada vzpomínek jak na profesora samotného, tak mnohé zajímavosti o osobnosti a tvorbě malíře Brandla. Oba jsou výjimečnými osobnostmi, život ani jednoho z nich nebyl černobílý. Na jedné straně špičky ve svých oborech, na straně druhé velmi složité životy s mnoha zvraty a zákrutami.

Dnes světem hýbe psaní hlasem, systémy ASR (automatické speech recognition), umělá inteligence. Ke zpracování podkladů k Brandlově monografii však byla potřebná především brilantní schopnost psát na klávesnici, myslet při práci, znalost gramatiky, trpělivost a pevné zdraví v místech, kde se tělo setkává se židlí, jak by řekl pověstný profesor Sejkora. A brácho, Tobě dík za jeden z nejúžasnějších vánočních dárků, co jsem kdy dostala.

Zdroj použitých fotografií: https://shop.ngprague.cz/petr-brandl-i-ii-dotisk