je český název francouzského filmu, který pravděpodobně jako jediný zasadil děj do kulisy boje o klávesnicovou gramotnost.
Česká republika se na něm podílela jednak tím, že Internetová škola ZAV byla požádána o konzultace, hlavně ale tím, že ve Francii ani v Belgii nebylo možno dostatečně rychle zajistit několik desítek zručných písařek (v uměleckém pojetí filmu se soutěží zúčastňovaly pouze ženy), které by se navíc byly ochotny a schopny rychle přeškolit z počítačové klávesnice na psací stroje z padesátých let minulého století, kam byl děj situován.
Otázky k soutěžení jsme zodpověděli a v červnu 2011 pozvali asistentku režie Johanu Katz, která měla soutěžní scény na starosti, na tréninkové soustředění do Rožnova pod Radhoštěm. Oprášili jsme Consula, na kterém jsem ještě v šedesátých letech sám soutěžíval a české závodnice se na něm naučily psát natolik, aby to stačilo pro absolvování castingu.
Johana byla nadšená, řekla, že s největší pravděpodobností nabídne po poradě s hlavním režisérem účast ve filmu všem, ale že by ráda ještě "dalších asi dvacet". V meziškolní soutěži středních škol v té chvíli byla na jedné z čelních pozic Obchodní akademie Valašské Meziříčí, vedení školy vyšlo ochotně vstříc a další část castingu proběhla.
S napětím jsme čekali na reakci producentů a režie filmu, který se v originálu podle značky psacího stroje jmenoval "Populaire". Odbornými požadavky prošly všechny účastnice castingu a odcestovaly během podzimu roku 2012 na natáčení do Paříže.
Zážitků byly desítky, více než slova je popisují obrázky a ukázky. Zajímavé bylo už jen sledovat práci velkého filmového štábu, kde měl každý svůj úkol a svou roli, vše do sebe zapadalo a navazovalo. Děvčata si okusila nelehkou práci "u filmu", která není jen pozlátkem, jak by si mnozí mohli myslet. Je to velká dřina, která začíná vstáváním před pátou hodinou ranní, pokračuje hodinami v šatnách maskérnách, navazují hodiny čekání, než přijde na řadu natáčení příslušné scény, nekonečné opakování jednotlivých scén a opět čekání. Zažili jsme i dramatickou situaci, to když v pařížském hotelu Hilton, kde se natáčelo celofrancouzské finále, od žhnoucích světel vzplály podhledy a spustilo se automatické hasicí zařízení, které chrlilo hektolitry vody a nešlo zastavit. Mokré byly všechny rekvizity, ale do rána bylo zase vše v nejlepším pořádku, vysušené a připravené k dalšímu natáčení.
Velmi atraktivní bylo řešení požadavku režiséra: herečky měly být ve věku 25–45 let, naše dámy dorazily výrazně mladší – 15–25 let. Zázraky filmařských kadeřníků, kostymérů a maskérů uváděly v úžas i upřímně bavily. Na pražské premiéře pak v závěru promítání nezačal nikdo z nabitého sálu Lucerny odcházet, všichni sledovali i obvyklou nekonečnou řadu závěrečných informací. Jména Matoušková (v době premiéry již Zaviačičová) a Zaviačič byla uvedena mezi poradci, sál se rozjásal hlavně ve chvíli, kdy mezi jmény hereček-závodnic vynikala další česká: Cieslarová, Čokavcová, sestry Dorazilovy, Foukalová, Fraňková, Havelková, Hončová, Kinclová, Kunzeová, Květoňová, Maráková, Mikulenková, Nápravníková, Ondruchová, Pavelková, Popelková, Sodomková, Stejskalová, Šeligová, Šustková, Tajzlerová, Urbanová, Vintrlíková, Vojkůvková, Vomočilová, Zetochová, Zgabajová, Zubajová ...
Od mnoha kolegů vyučujících dostáváme zprávy, že uspořádali školní představení tohoto filmu a ohlasy jsou veskrze pozitivní. Na romantickou komedii, tedy film, ve kterém nevévodí násilí a krev, zajdou rádi všichni, aby načerpali trochu optimismu.
ZAVi
Ohlasy v médiích:
Česká televize:
Čro Ostrava, pořad Apetýt - Rozhovor s Karin Cieslarovou
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
