Zemřel Franz Sager

FRANZ SAGER
7. 11. 1939 – 5. 1. 2009

Mnohonásobný mistr Rakouska a vicemistr světa v psaní na stroji 1969. Zástupce Rakouska v Intersteno. Jeden ze tří autorů německé verze výuky ZAV.

Především ale člověk s velkým srdcem, vždy obětavý a ochotný přítel …

Mnozí lidé opouštějí tento svět po sto letech života – často aniž by za sebou zanechali zřetelné stopy, myšlenky či náměty.

Můj nejlepší přítel Franz Sager se z života radoval necelých sedmdesát let. Příliš málo, leč mnoho nezapomenutelných stop za sebou zanechal. Obvyklý výrok „nezapomeneme“ má v jeho případě hluboký obsah, není zdvořilou formalitou.

Ve všech jeho životních úsecích byl přítomen fenomén, který nás všechny spojuje: láska k textu jako nositeli myšlenek, k písmenkům, znakům, klávesnicím.

V četných Franzových životních etapách jsem měl to štěstí „být přitom“, nebo ho následovat. Společně jsme mnohé prožili a učili se. Ovládání různých přístrojů (psacích strojů, dálnopisů, strojů na děrné pásky, psacích automatů na magnetické karty nebo jiná nosná média, komposerů, sázecích strojů, osobních počítačů), ale i jejich praktické využití: jako instruktoři IBM, zaměstnanci Rakouské tiskové kanceláře, zakladatelé televizního titulkování pro neslyšící. Posledních bezmála dvacet let ve trojici s Helenou Matouškovou v Internetové škole ZAV.

Mladý Franz životní praxi začal v rakouských odborech, zasazoval se o férové vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, s radostí vyprávěl o úspěšných kauzách, které pro obě strany končily dobře nejen díky pečlivé interpretaci uzavřených smluv a souvisejícím právním krokům, ale především díky jeho nesmírně citlivému lidsky angažovanému přístupu.

Jeho sportovní kariéra (mnohonásobný mistr Rakouska, vicemistr světa z roku 1969) se snoubila se zaměstnáními, která mu zaručovala jistou existenci, ale nenaplňovala životní sen. Tak Franz opustil i prestižní firmu IBM a mnoho let vedl jako obzvlášť pracovitý šéf svoji vlastní písárnu.

Byla založena v domě, který spolu s manželkou Emmi a třemi dětmi postavil na vídeňském Schafbergu.

Nejen jako sportovce, později trenéra a učitele jsem měl to štěstí a čest Franze doprovázet dlouhých 47 roků. V sedmdesátých letech jsem působil jako trenér rakouského družstva a Franz byl jedním z nejlepších a hlavně absolutně v kolektivu nejoblíbenějším reprezentantem. Před světovým šampionátem v Praze dokonce pomáhal při tréninku českého družstva – s jeho typickým vídeňským šarmem a několika českými slovíčky.

Více než půl století se angažoval v Rakouském stenografickém svazu, při mnoha národních i mezinárodních soutěžích, které také sám organizoval. Po mnohaletém zastupování Rakouska paní Marlis Kulb se v roce 2007 stal zástupcem Rakouska v Intersteno.

Tyto smutné řádky jen obtížně tvořím v Praze v den, kdy jsme spolu s Helenou měli v Hodoníně s Franzem spřádat společné plány pro šampionát v Pekingu i ZAV v rakouských školách.

Zůstávají vzpomínky na nejlepšího přítele, který kombinací lidských kvalit a pracovní kompetence v našich myslích a srdcích vybudoval obrovský virtuální pomník. Děkuji příbuzným pozůstalým, že pro parte zvolili citlivě utěšující motto: „…  světlé dny jsou pryč, neplačme, že už nebudou, radujme se, že byly.“

Milý Franzi, o Tvůj pomník v našich myslích a srdcích budeme pečovat.

zav