12. srpen 2009 - už po osmé hodině se začínáme postupně scházet na pražském letišti Ruzyně, trochu napjatí, maličko nervózní, ale těšící se na dlouho připravovanou cestu. Mistrovství světa ve zpracování textů Peking 2009 je konečně tady! Všech 86 účastníků naší výpravy letících z Prahy se dostavilo včas, někteří ještě přebírali týmová trička nebo pasy s čínskými vízy od našeho kamaráda Františka Ďurička, který nám při odjezdu velmi pomohl. Letecká společnost požadovala, abychom na letišti byli už dvě a půl hodiny před odjezdem, neboť na odbavení tak velké skupiny bude potřeba hodně času. Odbavovací přepážka Russian Airlines však byla otevřena mnohem později. Mezitím si alespoň mnozí ještě naposledy stihli připít českou slivovicí na rodné půdě. Spolu s naší výpravou letěl také slovenský účastník Jaroslav Zigo a paralelně z Vídně Soňa Macejáková. U odbavení nebyly žádné problémy, naše zavazadla nevykazovala nadváhu, notebooky jsme si všichni vzali na palubu. Letadlo do St. Petersburgu jsme téměř zaplnili, kromě nás usedlo do něj jen pár "cizích" cestovatelů. Letoun z Prahy se odlepil od ranveje podle letového řádu a naše cesta začala. Poděkování za zajištění letenek a organizaci letu patří brněnské společnosti Condor, především paní Lence Jelínkové, která ochotně a trpělivě odpovídala naše dotazy a se všemi problémy a starostmi nám vždy pomohla.
O dvě hodiny později už nás přivítalo nepříliš vlídné petrohradské letiště Pulkovo, kde jsme měli tři hodiny na přestup. Toto malé letiště zřejmě od osmdesátých let neprošlo žádnou rekonstrukcí, čas se tam poněkud zastavil. Nákupy s výjimkou jediného duty free shopu byly možné jen za rubly, ale to všechno bylo ničím proti letu Petrohrad-Peking. Boeingem 767-300 trval více než sedm hodin, na což jsme se psychicky připravili. Na co jsme však připraveni nebyli a zřejmě ani být nemohli, byla početná skupina Číňanů cestujících domů. Byli hluční, nedisciplinovaní, stále po letadle pobíhali, mleli sebou a povykovali. Starší Číňanka, která seděla vedle mě, byla zpočátku velmi roztomilá. Přestože hovořila jen svou mateřštinou, daly jsme se "do řeči". Usoudila, že se potřebuji naučit některá čínská slovíčka - takže začala s výukou u vlasů, oka a ruky. Chvilku to bylo veselé, po hodině mě však výuka už přestala bavit. Abych "hodinu" ukončila, předstírala jsem spánek a v skrytu duše doufala, že usnu. Ovšem paní se neustále pohybovala, začala si vykládat karty, po jídle si ulevovala snad všemi možnými tělesnými způsoby... Poněkud jsem začala proklínat rozhodnutí, že letošní MS je v Pekingu. Sedadla v letadle neoplývala zbytečným místem, klid na palubě také nevládl, tak jsme si čas zkrátili alespoň vyplňováním potřebných formulářů, které jsou při vstupu do Číny vyžadovány. Na obrazovkách jsme mohli sledovat, jak nám cesta ubíhá. Ještě jsme byli nad Mongolskem, když naši čínští spolucestující začali ze zavazadlového prostoru vyndávat svá zavazadla a snad se i chystat k výstupu. Jeden z nich vybral toaletní papíry ze všech WC a naplnil jimi celý pytel, s nímž pak letadlo opouštěl. Po mnoha hodinách letu nastal kýžený moment vystoupení z letadla. Chvilku sice trvalo, než přes 300 cestujících stroj opustilo, ale konečně jsme byli na místě. Prošli jsme kontrolou pasů, odevzdali formuláře a současně byli testováni, zda nemáme teplotu. Dva členové naší výpravy - Eva Oráčová a Robert Sigmund - se dostali do spárů čínského kontrolního mechanismu. Ihned obdrželi roušky a byli odvedeni do prostoru odděleného plentou k dalšímu vyšetření. Naštěstí šlo o planý poplach a oba byli po přeměření teploty opět propuštěni.
Netrvalo dlouho a obdrželi jsme svá zavazadla. Bohužel ne všechna byla v pořádku, a tak měla naše průvodkyně a tlumočnice Erika práci. Číňané, kteří jsou v kontaktu s Evropany, si dávají pro nás běžná jména, neboť vyslovování těch jejich rodných - u Eriky je to Xiaoying Gao - je našemu jazyku poněkud komplikované. Erika zajistila reklamaci a druhý den dostali všichni, jejichž kufry byly poškozeny, od letecké společnosti finanční náhradu. Na letišti na nás čekali zástupci cestovní agentury, která nám zajišťovala hotel i výlety. Do jednoho auta naložili zavazadla, nás pak do dvou autobusů a jeli jsme do hotelu. Náš Royal King byl postavený v rámci příprav na olympijské hry v Pekingu, tedy otevřený před rokem. Některé drobnosti jako klimatizace nebo odpad sice na pokojích nefungovaly, ale personál hotelu je po upozornění rychle opravil. Příjemná byla i skutečnost, že jsme se mohli ubytovat ještě před polednem a alespoň trochu si odpočinout. Pokoje některých z nás byly ve vyšších patrech, takže jsme měli krásný výhled. Tedy mohli mít, kdyby nebyl smog. Až se po několika dnech po dešti přeci jen trochu rozplynul, mohli jsme sledovat něco, co vypadalo jako obří Jižní Město – asi ale tisíckrát větší. Všude vysoké panelové či prosklené stavby, některé ještě rozestavěné.
Já musela ihned odjet hned do Sporthotelu Aoti, kde začínala pracovat jury, Jaroslav spolu s dalšími členy výpravy zase na velvyslanectví, kde je přijal pan velvyslanec Vítězslav Grepl. Ostatní mohli začít prozkoumávat okolí hotelu i nabídku jeho služeb. Zejména lázně jako součást hotelu byly příjemným zpestřením a možností relaxace po náročných dnech.
Veškeré soutěže, přednášky, ale i zahajovací ceremoniál a závěrečné vyhlášení výsledků se - bohužel - odehrávaly ve Sporthotelu Aoti a přilehlé badmintonové hale. Před odjezdem jsme váhali, zda nebydlet jako celá řada dalších účastníků právě v Aoti. Velkou výhodou by bylo bydlení přímo v místě konání bez potřeby dojíždění. Naštěstí jsme na Eričino doporučení zvolili Royal King. Už proto, že nám cestovka nabídla denně k dispozici autobus bez potřeby dalších doplatků. Aoti, byť taktéž uvedený do provozu před rokem, byl hodně zdevastovaný, k překvapení ubytovaných bylo vyžadováno v Číně obvyklých 15 % příplatku k ceně hotelu (cenu našeho ubytování dohodla Erika včas již bez této částky navíc), snídaně s obsahem starým dva dny dostávali ubytovaní ráno za dveře v plastových krabičkách, koupelny byly zanesené špínou a ne zrovna voňavé. Ještě horší situace však byla ve sportovní hale, v níž se konaly hlavní sálové soutěže. Když jsme se ve fázi příprav ptali Číňanů, jak je to v hale s toaletami, velmi je tato otázka rozveselila. Bezelstně nám sdělili, že tam je jeden záchod. Dlouho jsme se domnívali, že si jen jazykově nerozumíme, ale bohužel realita byla krutá. Skutečně v celé hale byl jen jeden šlapkový záchod, jinak se muselo běžet do hotelu Aoti, který byl vzdálen asi 300 metrů. Zdálo by se, že to není daleko, ale přeci jen naše rozmazlené trávicí ústrojí ne vždy čínskou stravu zvládlo a to pak rozhoduje každý metr cesty. Ve čtvrtek a v pátek probíhaly poslední přípravy na soutěže - množily se texty, kopírovaly soutěžní podklady na flashky, chystaly soutěžní protokoly, obálky s předlohami, atd. Když jsem kontrolovala čínskou předlohu, zjistila jsem, že je úplně jiná než ta, kterou mi čínští zástupci poslali v dubnu coby překlad centrálního soutěžního textu. Nastalo tedy "vyšetřování", kde se stala chyba. Vyšlo najevo, že prý pro nejrychlejší závodníky byla předloha krátká, tak si prostě a jednoduše zvolili jinou, na téma development v Číně. Takže ještě v pátek odpoledne se musel nachystat původní text, za něj přidat zhruba dva tisíce čínských znaků z textu nového a vše znovu namnožit a nasoukat do obálek. Vzhledem k obrovskému počtu startujících Číňanů to bylo nemalé zdržení.
V sobotu nastal den, kdy jsme se měli jít registrovat. To byl také svérázný zážitek. Drobné čínské stále se usmívající dívenky, z nichž jen jedna jakž takž mluvila anglicky, zmateně pobíhaly, měly k dispozici řadu seznamů s našimi jmény, ale dál si moc rady nevěděly. Oproti obvyklým zvyklostem při kongresech INTERSTENO, kdy je pro každého účastníka připravena taška s materiály a nachystány vstupenky na objednané akce, zde byl na každou akci jeden seznam, k tomu kupy vstupenek i na akce, kam žádné vstupenky třeba nebyly, naopak na jiné akce (třeba na draze placené vyhlášení výsledků) v prvních dnech registrace scházely. Nakonec jsme se tedy všichni úspěšně registrovali a obdrželi kongresové tašky. Těm dominoval zelený maskot kongresu, který na první pohled vypadal jako rozesmátý zub s rukama a nohama, tedy spíše reklamní maskot ze zubní ordinace, ale asi měl představovat klávesu. Při podrobnějším ohledání pak zuby v širokém maskotově úsměvu představovaly klávesy stenostroje. Kromě toho taška obsahovala "handbook" pro účastníky kongresu, jehož jedinou chybou na kráse bylo, že spousta informací v něm nesouhlasila. Ale rychle jsme si zvykli reagovat operativně podle aktuálního stavu věcí. V sobotu v 15 hodin, tedy s asi čtvrthodinovým zpožděním, začalo slavnostní zahájení. Konalo se v "Olympic Sports training center NO.1", o němž se zmíním ještě později. Na podlahu obrovské šedivé haly byl natažen rudý koberec, ovšem hned první vstupující jej poněkud pocuchali, takže velmi brzy se o něj úspěšně zakopávalo. Hala byla osvětlena obrovskými reflektory zezadu, takže ohlédnout se znamenalo ztratit na několik sekund zrak. Obrazovky s překladem projevů řečníků byly umístěny tak nízko, že na ně kromě prvních řad diváci skoro neviděli. Také výběr řečníků na zahájení takto významné akce byl poměrně kuriózní - nejvíce nečekaným pro mě rozhodně zůstane bývalý čínský velvyslanec v Namibii. Poté v obecných frázích promluvil prezident INTERSTENO Ital Gian Paolo Trivulzio, zvaný Číňany krátce Paolo. Také já jsem přišla o příjmení - jednoduše a pro všechny, oficiálně či neoficiálně jsem se proměnila na "Helinu". Když místní hostesky v jednom z přehledů napsaném čínsky hledaly Jaroslava, bohužel ho nemohly najít ani jako Zaviačiče, ani jako Jara. Duchapřítomně Jaroslav zkusil vyslovit překlad svého jména do čínštiny "Gawaxike" a ejhle, to zafungovalo. Pěkné od čínských organizátorů bylo, že oficiální zahajovací formuli nechali pronést nestora čínské strojové stenografie, 96letého pana Yawe Tanga.
Čáry v kongresovém logu symbolizují nejdelší čínskou řeku Yangtze a slavnou Velkou čínskou zeď. Konečný tvar loga pak připomíná jednak pořadové číslo kongresu "47" a pak také čínský znak 
, který znamená střed nebo centrum.
Kulturní program zahájení představovala ukázka bojového umění kung-fu, předvedení synchronizovaného vystoupení se stuhami nebo mistrovského zacházení s diabolem, což je žonglovací pomůcka sestávající z cívky, která se točí a je vyhazována pomocí provázku uvázaného mezi dvěma hůlkami. Po zahájení měla následovat 90minutová přestávka, během níž chtěli čínští organizátoři nainstalovat 238 stolků včetně elektrických rozvodů, aby se v 19 hodin mohlo začít se cvičným startem spojeným s instruktáží soutěžících. Ač mnoho zkušenějších přesvědčovalo Číňany, že v tak krátké době není možné tuto práci zvládnout, tvrdili, že to rozhodně stihnou. Nestihli. Stolky sice nanosili, ale o elektřině jsme si mohli nechat zdát, jen vedle stolů ležely pohozené prodlužovačky. Navíc rozdělené jinak, než být měly. Číňané měli k dispozici evropské zástrčky, nečínští soutěžící zase čínské zástrčky. A tak se musely instrukce soutěžícím předat jen "na sucho", což nemělo valného významu. Každý si ale aspoň našel své místo a pustil - byť jen z baterií - svůj notebook.
Ráno už byla pracoviště připravena, soutěžící mohli zasednout a začít se rozepisovat. V prvních řadách seděli belgičtí a čínští reprezentanti, hned za nimi naši, po nich Chorvaté. Zasedací pořádek byl podle abecedního pořadí názvů jednotlivých států. Začínalo se tou "mojí" - královskou třicetiminutovkou opisu textu. Celkem bylo připraveno 17 řad po 14 stolech, vzadu pak tři stolky za černou zástěnou pro Zdeňku Kundrátkovou a Hanku Vojáčkovou, které mi byly po celou dobu obrovskými oporami. A k tomu jedno již zmiňované WC, tedy dost smrdutá špinavá díra. Startovní flashovou proceduru jsme nacvičovali už na soustředění ve Městě Albrechticích, takže naše soutěžící nepřekvapila. Před devátou hodinou ranní v sobotu 16. srpna zazněl první startovní hvizd a více než dva tisíce prstů se najednou rozběhly po klávesnicích, ať už těch standardních nebo u čínských soutěžících po stenostrojích. Moje závodnické srdíčko se v té chvíli rozbušilo, jako bych měla startovat sama. V Pekingu jsem po Praze byla už podruhé vedoucí této soutěže, a tak jsem si ji vychutnávala z druhé strany. Z pódia jsem po očku sledovala soustředěné pohledy jednotlivých závodníků a přehrávala si, co se v jejich hlavách nyní odehrává. Ze zamyšlení mě vytrhl až pohled na Milana Musila, který začal sbírat předlohové stránky z podlahy. Pak chvilku pracoval, ale poté se ponořil zase na podlahu, přerovnával stránky a bylo vidět, jak moc je nervózní. Bylo mi ho neskutečně líto, ale bohužel jsem nemohla já, ani nikdo jiný pomoci. Až po opisu jsem se dozvěděla, že si špatně seřadil stránky předlohy. I za svou chybu považuji, že Milan nevěděl, že by přehození stránek představovalo jen jednu chybu. Milan začal jednotlivé stránky přerovnávat, což ho stálo moc času, ale hlavně psychické pohody. Nakonec byl vyřazen pro překročení limitu chyb. Nebyl bohužel sám, do listiny opisu se nezapsali ani někteří starší a zkušenější - například žákovská mistryně světa z Prahy Hanka Belicová, jíž se právě při soutěži velmi zpomalil počítač a přestal stíhat její rychlost psaní, Marie Packová nebo Aneta Urbanová (ta vypadla neskutečně těsným rozdílem – udělala 0,252 % chyb, povoleno je 0,250). Po soutěži byl nespokojen také Petr Hais, který podle svých vlastních slov doplatil na roli favorita, která mu při neúčasti Václava Mikuly připadla.
Text pro opis se tentokrát do jednotlivých jazyků nepřekládal, ale byl už přeložený oficiálními překladateli z administrativy Evropské unie. To nám ušetřilo hodně času a peněz za překlad. Tématem byla bezpečnost a spravedlnost v EU. Proti tématu textu protestovali již před MS například Turci, jimž se nelíbilo, že text není politicky a geograficky neutrální, jak ukládá reglement. To měli sice pravdu, ale jelikož jsem musela při výběru textu respektovat rozhodnutí centrální rady INTERSTENO z loňského zasedání v Tychy a vybrat text z agendy EU, který je již přeložen, nebylo na výběr. V agendě EU opravdu nelze nalézt text, který by o Evropské unii nepojednával. Nakonec se však ukázalo, že téma textu Turky nijak nepoškodilo, neboť po mnoha letech české nadvlády si v kategorii praktiků odnášeli vavříny právě oni. Možná je také uklidnilo ujištění, že "Waklaf" (Václav Mikula) nestartuje. Rychlostně lepší Turci nebyli, naše závodníky na nižší příčky odsunula vyšší chybovost. Kromě dvou tureckých soutěžících stanula k mé radosti na stupních vítězů Němka Heike Schöbel, s níž se znám již od roku 1986, kdy se mě coby nezkušeného pubescenta na mé první mezinárodní soutěži ve východoněmeckém Meiningenu velmi hezky ujala a se vším mi pomáhala, což jí nikdy nezapomenu. Samozřejmě jsem smutná, že se v této věkové kategorii náš žádný praktik na stupně vítězů nedostal, o to větší radost mi však udělali naši mladí - junioři a žáci. Juniorský titul mistra světa si z Pekingu zaslouženě odvezl Miloš Černilovský následovaný Ondřejem Kantou a mistrem žákovským se stal Luboš Beran z Chotěboře, s nímž na bronzové pozici stanul na stupních vítězů Tomáš Portych z Prahy.
Korektura textu byla letos výrazně obtížnější, a to nejen kvůli novému pravidlu, že 30 procent korektur musí být vypisovaných. Důvodem této změny byla skutečnost, že výsledek korektury textu již není vázán na úspěch v opisu. V předloze se vyskytovaly časově náročné korektury, například ve třech řádcích nakumulované velké množství korektur nebo přesouvání velkých bloků textu. Stupně vítězů v této disciplíně ve všech třech věkových kategoriích obsadili Češi: mistrem světa mezi praktiky se stal Libor Hais, jeden ze tří soutěžících, kteří dokázali zpracovat více než 200 korektur. Stříbrnou medaili v této kategorii si odváží Petr Hais a bronz připadl Petře Kinclové z Bystřice nad Pernštejnem. Juniorským mistrem světa je Miloš Černilovský, který sice zpracoval "jen" 164 korektur, ovšem s jedinou chybou, takže na nižší pozice odsunul závodníky s vyšším počtem zpracovaných korektur, ale více chybující. Spolu s ním stanuli na stupních vítězů Jiří Spolek z VŠE Praha a Petra Vintrlíková z Gymnázia v Hustopečích. Žákovské zlato v korektuře textu vybojoval Luboš Beran, stříbro díky přesné práci Karin Cieslarová z Karviné. Do korektury se přihlásilo obrovské množství čínských soutěžících. Už příprava soutěžní předlohy byla velmi obtížná, neboť tato soutěž nemá v Číně tradici, neprovozují zde ani žádnou její obdobu. Velmi dlouho trvalo, než se vedoucí této disciplíny Waltraut Dierks z Německa podařilo pomoci Číňanům zpracovat řádnou soutěžní předlohu s předepsanými korekturami stejnými pro všechny jazykové skupiny. Ovšem výsledky několika čínských soutěžících nás při vyhodnocení ohromily. Asi deset Číňanů zpracovalo totiž kolem 250 korektur, tedy výrazně více než čeští, němečtí nebo turečtí soutěžící, kteří se této disciplíně věnují již dlouhá léta. Jury si proto na Jaroslavovo doporučení pozvala nejlepší čínskou soutěžící a požádala ji o předvedení, jak korektury zpracovává. Studentka si připravila notebook a stenostroj a předvedla ne zcela brilantní (možno omluvit nervozitou před členy jury) práci s myší, s níž nelze zpracovat více než 80 korektur. Navíc se zdálo, že dívenka zná korektury nazpaměť, do předlohy mrkla jen občas. Při testu udělala za 100 sekund 6 korektur, což rozhodně neodpovídalo počtu deklarovanému v soutěži. Jury proto speciálně k tomuto problému společně se čtyřmi členy vedení Intersteno zasedla a rozhodla jednomyslně, že čínští soutěžící s takto extrémními výkony budou ze společné výsledkové listiny vyloučeni.
Wordprocessing je stále oblíbenější disciplínou, i když to podle výsledkové listiny vypadá, že se jí věnuje jen velmi málo soutěžících. Již dlouhá léta je náročnost zadání ze všech stran kritizována, nicméně Belgičané, kteří zadání připravují, tvrdí, že zadání musí být těžké, neboť jde o mistrovství světa. Ve výsledkové listině však ze 180 startujících zůstalo jen 18 praktiků, 3 junioři a jediný žák. Velkou radost nám udělal Karviňák Lukáš Adámek, který mezi praktiky vybojoval stříbro. Medaile jen těsně unikla Pavlu Burdovi, který byl v Praze 2007 stříbrný. Mistr světa Petr Sekanina tentokrát skončil na místě pátém. Juniorské stupně vítězů ve wordprocessingu obsadili naši v pořadí Ondřej Kanta (čerstvý absolvent pražské OA Heroldovy sady), Michal Růžička a Petra Vintrlíková. Vítězem kategorie žáků (bez titulu mistra světa) se stal Konstantin Schwalm, kterého známe z účasti na soutěži ZAV Hodonín. A jen pro zajímavost - i této disciplíny se zúčastnilo nepočítaně Číňanů. Jen jediný z nich však dokázal správně vypracovat polovinu zadání, což je limit pro zařazení do výsledkové listiny. Někteří z nich nedokázali založit ani adresář, do něhož měli svou soutěžní práci uložit. Že bychom i zde tušili indicii nepoctivosti čínských účastníků? Jde totiž o jedinou disciplínu, kde národním skupinám není zaslán celý soutěžní text, ale jen instrukce. Ty se přeloží, ovšem anglický soutěžní text určený k úpravě má v ruce jen a pouze zadavatel soutěže, který jej rozkopíruje až na místě na flashdisky. V souvislosti s tím, že ve výsledkové listině je uvedeno tak málo soutěžících, budeme spolu s Němci navrhovat, aby se ve výsledkových listinách uvádělo, kolik soutěžících bylo vyřazeno. Takto to totiž vypadá, že vyhrát žákovskou kategorii ve WP je velmi jednoduché, když startuje jen jediný soutěžící. Opak je ale pravdou, mnoho lidí startovalo a bylo vyřazeno, v listině však tato informace schází.
Klasický diktát C-B-A byl ve znamení masivního úspěchu Číňanů. Ti pracují všichni na stenostrojích značky Yawe Sulu. Čtyři z nich zvládli celých 15 minut diktátu jen s minimem trestných bodů, mnoho dalších zaznamenalo 13 nebo 14 minut. V první desítce mezi praktiky se v C-B-A umístila Italka Giulia Torregrossa a z Prahy známá nevidomá španělská soutěžící Miriam Martín García. Nejlepším českým soutěžícím mezi praktiky byl na 46. místě Petr Hais. V juniorech byla situace obdobná, do první desítky zasáhli Miloš Černilovský a Ondřej Kanta. Ve věkové kategorii žáků startovala jen jediná čínská soutěžící, dvě medaile putují do České republiky - odvážejí si je Karin Cieslarová a Barbora Stejskalová. Netroufám si posoudit, zda výkony Číňanů v této disciplíně jsou férové, svou roli samozřejmě hraje to, že čínština je jazyk s úplně jinou strukturou a hustotou než latinkové jazyky. Domnívám se proto, že není správné hodnotit tyto jazyky v jedné výsledkové listině a za Českou republiku budeme na příštím zasedání centrální rady Intersteno navrhovat v tomto smyslu změnu. Věřím, že nalezneme podporu i u ostatních zemí.
Real-time competition (záznam textu v reálném čase) byla pro nečínské soutěžící ještě větším Waterloo. Stříbrnou medaili si odváží již zmíněná Miriam Martín García do Španělska, jinak ale prvních 27 pozic obsadili čínští soutěžící. Nejlepším Čechem byl na 39. místě Libor Hais, dalším pak na 54. místě jeho bratr Petr. V juniorech se do první desítky propracoval Ondřej Kanta výkonem 7 minut a 35 trestných bodů. V této soutěži závodník odevzdává jen surový zaznamenaný text, nesmí po ukončení diktátu opravovat chyby ani dělat žádné jiné úpravy. Naši žáci si stěžovali, že neslyšeli diktát této soutěže dobře a řada z nich svůj záznam vůbec neodevzdala. Pro vyladění slyšitelnosti ale slouží v diktovacích soutěžích úvodní cvičná minuta, zvaná obvykle zkouška hlasu, během níž je třeba nechat seřídit zvuk. Dodatečné protesty na srozumitelnost proto nemají šanci být vyslyšeny. Nicméně Tomáš Portych svou práci odevzdal a udělal dobře. Jako jediný Čech získal v této soutěži medaili - cenné stříbro.
Soutěže ve vícejazyčném těsnopisu se Číňané nezúčastnili, listině mezi praktiky dominovaly zkušené německé soutěžící Petra Dischinger a Christina Schramm, následovány Liborem Haisem. Příjemným zjištěním bylo, že naší Olze Vejvodové se podařilo zaznamenat také španělštinu, které se věnuje a od září ji bude také studovat na vysoké škole v Ostravě. Juniorské medaile z vícejazyčného těsnopisu si odvážejí Ondřej Kanta, Miloš Černilovský a Tomáš Křenek (OA Valašské Meziříčí), žákovské zlato připadlo za zachycení dvou jazyků Barboře Stejskalové z Rožnova pod Radhoštěm. Za Českou republiku byl vedením této soutěže pověřen Robert Sigmund, který svou roli zvládl na výbornou, pochvalu si vysloužil také od vedoucí této soutěže Holanďanky Joke Baker, která zastupovala nepřítomného Borise Neubauera a soutěž povede i v Paříži 2011.
Vyhodnocování těsnopisných soutěží probíhá ručně, což je časově dost náročné. Velmi jsme proto uvítali nezištnou pomoc celé řady účastníků naší výpravy - manželů Kučerových, Absolonových, Cieslarových a Stejskalových, Miloše Procházky, Petry Vališové, Lídy Bělíkové, Evy Petryšínové, Karin Solné, Jany Musilové, René a Renée Hozákových, Ladislava Nováka, Václava Votruby, Rudolfa Stáry a Rostislava Grácy. Renáta Drábová a Hanka Vojáčková vyplňovaly složité formuláře vedoucího této soutěže Fina Jariho Niittuinpery, který se vyžívá v komplikování práce všem ostatním. Dříve stačilo odevzdat jen jednoduchou tabulku s identifikačním číslem soutěžícího, počtem dosažených minut a počtem trestných bodů. Nyní připomínalo vyplnění výsledkového formuláře jediného soutěžícího luštění hodně složité křížovky.
Korespondence a protokolování je jednou z nejmladších soutěží, charakteristickou tím, že se na ni prakticky nedá nijak účelně trénovat. Vedoucí této soutěže Jan den Holder byl zděšen, když několik čínských soutěžících odevzdalo své protokoly naprosto shodné se vzorovými. Dosáhnout něčeho takového je v praxi nemožné, každý z nás má jiné formulace, jinak stylizuje. Takže i v této soutěži se nepoctivci vyřazovali, i zde vládly emoce zvláště ve chvíli, kdy byla před jury předvolána ředitelka školy, z níž pocházeli "nejúspěšnější" soutěžící jak v korespondenci, tak také v korektuře textu. Paní ředitelka se cítila být velmi pohoršena a uražena, pán, který ji doprovázel, si se zlým výrazem v tváři fotografoval členy jury. V jedné chvíli se prezidentka jury paní Georgette Sante podle svých slov obávala, že by ji třeba pak nemuseli vůbec pustit z Číny domů. Přeci jen "jiný kraj, jiný mrav". Mistrem světa mezi praktiky se stal německý soutěžící Peter Bruhn, ale stříbro a bronz putují zásluhou Petra Haise a Petry Kinclové k nám. Juniorské stupně vítězů obsadila již známá jména - Petra Vintrlíková, Jiří Spolek a Ondřej Kanta. Až na poslední chvíli se do této soutěže dodatečně přihlašovali naši žáci a udělali dobře. Zlato si ziskem 258 bodů odvezla Barbora Stejskalová, stříbro Karin Cieslarová a bronz Tomáš Portych. Pomyslná bramborová medaile připadla Luboši Beranovi. Náročného vyhodnocení této soutěže se ujala Renáta Drábová z NÚOV, jíž ochotně pomohli Alena Damborská, manželé Jagošovi, Karin Solná, Eva Petryšínová a Robert Sigmund.
Již dlouhá léta se vyhlašují vítězové takzvané kombinace. K našemu velkému zklamání však v Pekingu žádné poháry organizátoři pro tyto nejvšestrannější soutěžící nepřipravili a na pódium je vůbec nepozvali. Byl to omyl, který velmi mrzel a hlavně se jen těžko napravoval. Jaroslavu Zaviačičovi se podařilo prostřednictvím předsedy organizačního výboru Liao Qinga a s asistencí prezidentky jury paní Sante zajistit alespoň poháry. Improvizované vyhlášení výsledků, kde stupně vítězů nahradila židle, jsme si však možná užili více než ta oficiální vyhlášení. Mimochodem - Česká obchodní inspekce by předávané poháry určitě nedovolila v ČR prodávat - některé z nich se nedožily ani fotografování, tak brzy se jim totiž odlepily podstavečky.
Vyhlášení výsledků se konalo v již výše zmíněné šedivé maxihale, což na důstojnosti tomuto obřadu vůbec nepřidalo. Ceremoniál proběhl velmi zmatečně, připravené powerpointové prezentace nekorespondovaly s vyhlašováním. Číňané si i přes nesouhlas jury prosadili, že si vyhlásí i své soutěže, které se paralelně konaly, což prodloužilo ceremoniál na neúnosné dvě a půl hodiny. Ani gastronomicky se organizátoři nijak neblýskli, tak jsme mohli jen vzpomínat na důstojná prostředí v Praze, Vídni nebo Římě při minulých šampionátech. Vrcholem neomalenosti bylo, když během tradiční zábavy po vyhlášení začali pracovníci najaté firmy přímo před námi rozmontovávat stoly, vyhazovat vše, co na nich bylo (včetně diplomů a rozepsaných pohlednic) a dávat nám tak najevo, že již na místě nejsme vítanými hosty. Přesunuli jsme se proto do našeho hotelu, kde jsme po troše vynaložené diplomacie mohli slavit ve 24. patře Royal Kingu s výhledem na celý Peking.
Velkou oporou výpravy byl Oleg Sejfi, který se svou jazykovou vybaveností a cestovatelskými zkušenostmi pomohl vyřešit mnoho složitých situací v Petrohradu i Pekingu. Nekorunovaným králem fotografů výpravy se stal Rudolf Stára, který nafotil několik tisíc snímků.
Poděkování patří všem za výbornou atmosféru, pomoc a sounáležitost, bez níž bychom určitě nebyli nejlepší zemí na světě ve zpracování textů.
Po skončení vlastního mistrovství nás čekaly ještě dva dny výletů, během nichž jsme navštívili největší - byť pro jistotu čtyřikrát zvětšované - náměstí světa Tian´anmen, Zakázané město s jeho síněmi Nejvyšší a Střední harmonie i síní Uchování harmonie - snad abychom po tom neharmonickém týdnu načerpali nějaký vnitřní klid. Neopomenuli jsme Chrám nebes ani hrobky Mingských císařů s procházkou po Cestě duchů, která je součástí sedm kilometrů dlouhé přístupové komunikace k hrobkám, projeli se rikšou původní čtvrtí chudých obyvatel Hutong a na závěr se samozřejmě prošli po Velké čínské zdi na turisty méně navštěvovaném úseku Mutianyu pocházejícím z roku 1368.
Co říci závěrem? Ať byla neférovost čínských soutěžících způsobena čímkoli (nejpravděpodobněji příkazem "shora", že úspěch je povinností), velmi negativně celý šampionát ovlivnila. Nejkřiklavější případy se podařilo odhalit a zamezit jejich uvedení ve výsledkových listinách, obávám se však, že mnohé nepoctivosti výsledková listina i tak obsahuje. 48 českých medailí získaných za těchto podmínek považuji za obrovský úspěch a hluboce se skláním před všemi, kdo v náročných pekingských podmínkách předvedli špičkové výkony. Při návratu z každého MS si s Jaroslavem říkáme, jestli ty boje, tahanice a hádky za to vůbec stojí a zda by nebylo lepší napřít energii jiným směrem. Tato myšlenka má ale u nás vždy život jepičí a oba už teď víme, že pokud budeme zdraví, tak za dva roky v Paříži zase budeme bojovat o co nejlepší podmínky pro naše soutěžící a hlavně se stavět veškerému nesportovnímu a neférovému chování.
Helena Matoušková
