prožilo noc plnou písmenek

Pokud člověk nepracuje na směny, jsou pro něho probdělé noci něčím mimořádným. Bývají pro život důležité, dlouho se na ně vzpomíná, dochází k nim z velmi rozdílných podnětů.

K morální povinnosti nesobeckých seniorů patří staré osobní vzpomínky sdělovat mladým lidem. Už proto, že jinak se o nich dovídají i od lidí, kteří v té době ani nežili a náhodou je osud postavil před televizní kameru.

Já si z mých písmenkových nocí už více než třetinu století pamatuji každý detail oné smutně historické z 20. na 21. srpna 1968, kdy mne hodinu před půlnocí narychlo povolali do redakce k dálnopisu. Nízko nad pražskými ulicemi přelétala burácející letadla. Až do 8.05 jsem pak do celého světa vysílal zprávy o tom, že naši republiku obsazují cizí vojska. Byla to tragická a současně nezapomenutelná noc: redaktoři se střídali v diktování, já psal a občas texty překládal. Čerstvému titulu vicemistra světa v psaní na stroji odpovídal výkon: z redakčního dálnopisu tehdy odešlo přes 200 000 písmenek. Ráno redakci začali obsazovat ruští vojáci a my se přemístili na jiné pracoviště.

Pár desítek měsíců poté už probdělé noci plné textů přestaly být vzácností: do redakce jsem nesměl, živil jsem se přepisováním pro architekty, 2 Kč za stránku, ráno bývalo potřeba večer započatou práci odevzdat. Obvykle v osmi vyhotoveních, psalo se na průklepový papír, kopírky neexistovaly. Když bylo exemplářů potřeba více, psalo se na křídový papír, ke kterému byla zezadu přiložena blána s naneseným barvivem. To se na "kříďák" ve tvaru obrácených písmenek nanášelo. Při chybě bylo třeba správné písmeno znovu do stejného místa napsat, až byla stránka napsaná a bylo možno ji z psacího stroje vyndat, žiletkou se barvivo odškráblo tak, aby z původního nesprávného písmenka pokud možno nic nezbylo. Rozmnožování z takto připravené matrice probíhalo na stroji Ormig, kde se lihem rozpouštěná písmenka otiskovala na běžný papír. Když bylo potřeba mít exemplářů více než padesát, vyndala se z psacího stroje barvící páska, aby typové páky mohly prorážet cyklostylovou blánu ve tvaru písmenek. Při chybě se na špatný text nanesl štětečkem červený lak. Až zaschl, bylo možno do stejného místa napsat text správný.

Doba zpětné klávesy backspace se teprve blížila.

Jiný charakter už měly písmenkové noci po převratu 1989: vedl jsem redakci nového měsíčníku Evokace a většinu textů sám i přepisoval na tehdy velmi moderním psacím automatu s obrazovkou. A také s backspacem a dalšími vymoženostemi, které dnes pokládáme za samozřejmost. Aby se text co nejvíce podobal novinovým sloupečkům, nesměl se pravý okraj ani o jedno písmeno překročit, všechny krátké řádky roztáhnout vkládáním mezer mezi slova. Dnes bychom dali povel "zarovnat vpravo" ...

Všechny vymoženosti pro zpracování textu měli k dispozici žáci Základní školy Kopidlno při svém nočním setkání z pátku na sobotu 24. - 25. června 2005. Škola se už po dvou letech práce s programovanou výukou psaní na PC propracovala na 6. místo v meziškolní soutěži. K tomu nestačí technika, podpora vedení školy a místního úřadu, ani pouhé kvalitní učitelské vedení. K tomu je třeba přidat nápady, odvahu, mladistvé srdce a hlavně hezký vztah k lidem. Být ochoten obětovat i svůj "volný čas", přesněji řečeno prožívat pocit hezky strávených hodin při činnosti mimo pracovní dobu, při akci, kterou jen málo lidí dokáže vymyslet a provést za odměnu v podobě rozzářené atmosféry plné mladistvých úsměvů.

Po atraktivních "písmenkových akcích" středních škol - talentových soutěžích, písařských štafetách, vytrvalostním psaní a dalších přišel s originálním nápadem jeden ze vzácných učitelů, neustále se pídících po zkušenostech z okolí, Oldřich Suchoradský ze Základní školy Kopidlno.

Mailem jsem byl požádán o souhlas s dálkovou podporu akce natolik "ztřeštěné" a současně sympatické, že jsem nebyl schopen ani navrhnout přeformulaci jejího názvu např. na "Noc s písmenky", nebo aspoň "Noc se ZAVem", okamžitě rád souhlasil a téměř celou noc se na dálku snažil průběh sledovat. Posuďte sami:

 

*  *  *

 

 

Ve 2.34 dorazil mejl:

... v soutěži pokračujeme, ale je to tak naplněné, že nemáme ani čas si dát kafe. Ale dětem se to líbí, baví se a na spaní není pomyšlení.

Atmosféru ilustrovala dvě připojená literární díla mladých účastníků:

   Martin složil báseň:

        Na zdi tikaj hodiny,

        za chvíli jsou prázdniny.

        A my píšem do tý noci,

        pro mnohý jsme asi cvoci.

 

        Snad to bude senzace,

        snad sklidíme ovace.

        Každopádně je to sranda,

        když se sejde skvělá banda.

    a Bára slohovku:

Co si představím, když strávím Noc se Zaviačičem? První co mě napadlo bylo, že se tady sejdou bezvadný lidičky a společně si tady užijeme chvilky, na který mnoho z nás asi nezapomene. Myslím, že je to tady na této škole něco nového. Jsem ráda, že jsem mezi těma lidičkama, který dostali a využili tuhle šanci si zkusit, jak dlouho vydrží psát a mnoho dalších věcí. Je to vlastně soutěž, na který se bavíme a chceme si užít legraci. Musím říct, že mě to fakt zaujalo a jsem ráda, že zatím nikdo z nás neodpadl nebo popřípadě neusnul :) Dále je fajn, co všechno pro nás učitelé udělali a dokázali vše zorganizovat. Tímto bych jim chtěla poděkovat. Taky jsem ráda, že to nebereme na lehkou váhu a opravdu se snažíme vše poctivě plnit a nikdo nám to "zatím" nezkazil nějakýma podvodama. Tohle by bylo vůči ostatním nefér. Všimla jsem si, že zatím není nikdo moc ospalý nebo to alespoň nedávají najevo. Výuka podle pana Zaviačiče mi hodně dala a mnoho jsem se toho naučila. Chce to jen obětovat trošku svého volného času, věnovat trošku píle a snahy. Mně se tento program líbí a jsem spokojená. Děkuji všem za to, že tady dnes večer a ráno můžu s vámi všemi strávit bezvadný chvilky. Děkuji vám

"neunavená" Bára

I my z pracoviště ZAV děkujeme. Noci s písmenky bývají různé, mnohé nápady rychle zapadnou, jiné se přenášejí jako chřipka. Nevoláme po kopírování, ale přáli bychom si, aby se co do atmosféry a radosti noc v ZŠ Kopidlno stala co nejnakažlivější.

Zástupce ředitle p. Zdeněk Ruta blahopřeje vítězné Lucii Doktorové

 

Text: ZAV

Foto: Oldřich Suchoradský